Golda Meir: Strhující příběh izraelské Železné lady

Golda Meirová, známá jako „Železná lady“ Izraele, byla nejen první a jedinou ženou ve funkci izraelské premiérky, ale také jednou z nejvýraznějších politických osobností 20. století. Její život byl plný dramatických zvratů, jaký je ale pohled za kulisy života ženy, která navždy změnila Izrael?

Golda Mabovitchová se narodila 3. května 1898 v ukrajinsko-židovské rodině v centru Kyjeva v tehdejším Ruském impériu coby jedno z osmi dětí Blume Neiditchové a tesaře Mošeho Jicchaka Mabovitche. Měla dvě mladší sestry - Sheynu a Tzipke, dalších pět sourozenců zemřelo už v dětství.

Jako dítě zažila zničující sílu bídy a nuzného života a každodenního boje o přežití. Kromě toho byla už jako malá svědkem krutého protižidovského pronásledování. Později ve své autobiografii zmiňuje, že její nejranější vzpomínka z dětství se týkala právě toho, jak její otec zabedňuje domovní dveře v reakci na zvěsti o blížícím se pogromu. A tento zážitek v ní coby formativní prvek k sionismu zůstal po celý život. Cit.: „Golda si vzpomínala na pocit bezmoci, krčení, strach, bezmoc, a to vše jen proto, že byli Židé, a jako takoví nebyli pod ničí ochranou. Už tehdy si uvědomovala, že jsou jiní, zranitelní a naprosto vydaní na milost a nemilost tomu, kdo jim chtěl ublížit. Již v tomto raném věku pochopila význam pojmu „my“ (Židé) versus „oni“ (gójové-pohané) a tato identita ji provázela celý život.“

Z raného dětství si uchovala další hořké vzpomínky – na bláto, prach a špínu, bažiny a jarní záplavy a všudypřítomné mouchy. Stala se obsedantně závislou na čistotě, kterou neúnavně vyžadovala od ostatních. Psychologové by mohli tvrdit, že se jedná o jasné znamení absence lásky a vřelosti doma.

V roce 1905 se Goldin otec přestěhoval do Milwaukee ve Wisconsinu za prací. Následující rok již měl naspořeno dost peněz na to, aby do Spojených států přivedl celou svou rodinu.

Ve čtrnácti letech začala studovat na střední škole a zároveň pracovala na poloviční úvazek. Matka Blume však nabyla dojmu, že její dcera má již dostatečné vzdělání, a proto chtěla, aby školu opustila a vdala se. S tím však Golda nesouhlasila a poté, co jí matka začala hledat manžela, utekla v roce 1913 z domova. V Denveru se seznámila s Morrisem Meyersonem, písmomalířem, litevským židovským imigrantem a svým budoucím manželem. Časem se do Milwaukee vrátila a začala studovat na univerzitě, stala se aktivní členkou mládežnické části sionistického hnutí. Ihned po svatbě v roce 1917 se s manželem chtěla odstěhovat do Palestiny. Kvůli první světové válce se jim to ale povedlo až v roce 1921.

O zápalu pro židovskou otázku, stejně tak i neústupné tvrdosti svědčí fakt, že když ještě v Americe zjistila, že je těhotná, rozhodla se podstoupit interrupci, neboť jak sama napsala „Závazky k sionismu jí prostě nenechávaly prostor pro dítě.“ Žila a dýchala a bojovala za svůj sen – vznik nezávislého státu Izrael.

Alespoň velmi krátce je třeba vysvětlit výše zmíněný pojem sionismu. O co šlo? Židé žijící mimo Palestinu odedávna usilovali o návrat a tato touha byla vyjádřena v modlitbách. Persekuce Židů v Evropě, která začala už ve 12. století a vyvrcholila jejich vyhnáním ze Španělska v roce 1492, vedla ke stálému proudu uprchlíků, kteří se postupně usazovali ve Svaté zemi. Během 16. století vznikly velké židovské komunity ve „čtyřech svatých městech“ a ve druhé polovině 18. století přesídlila do Svaté země takřka celá chasidská pospolitost. První velká vlna moderní imigrace vypukla po protižidovských pogromech ve východní Evropě v roce 1881.

V té době již existovala sionistická myšlenka, avšak až Theodor Herzl vytvořil politický sionismus – hnutí, které usilovalo o založení, vybudování a udržení židovského státu, národního státu Židů.

Po příjezdu do mandátní Palestiny manželé odešli žít do kibucu, po několika letech se však přestěhovali do Jeruzaléma. Narodily se jim dvě děti. Golda pracovala jako učitelka, zároveň byla aktivní v odborech. Právě tam začala její politická kariéra.

Dostala totiž životní nabídku - práci v Tel Avivu v Radě žen, a Golda neváhala a chopila se této příležitosti – a to přestože se manžel Morris odmítl přestěhovat s ní.

Nová práce ji významně posunula na politickém žebříčku a přinášela jí stále důležitější role, například židovskou pozorovatelku na konferenci v Évianu v roce 1938, která byla svolána k projednání osudu uprchlíků z nacistického Německa. Golda Meir stoupala nezadržitelně vzhůru na společenském žebříčku, obětovala tomu však i čas strávený s rodinou. Později ve svých pamětech k tomu poznamenala, že „existuje typ ženy, která nemůže dopustit, aby jí manžel a děti zúžili obzory.“

Po skončení války se situace zdánlivě navrátila k předválečnému stavu. Sionisté požadovali uvolnění židovského přistěhovalectví, Arabové naopak zakročení proti sionistickým aspiracím. Ve snaze přimět Brity k řešení se radikálnější křídlo židovské organizace Hagany uchýlilo k formě ozbrojeného odporu vůči Britům. Rozsah a síla útoků byl jedním z hlavních důvodů, proč Britové složili svou správu nad mandátem a předali věc k rozsouzení nově založené OSN. Ta rozhodla o rozdělení Palestiny a stažení britských vojáků. Nešlo to však snadno.

S postupným slábnutím britské moci se rozhořívala občanská válka mezi Židy a Araby, která se v měsících a týdnech před koncem mandátu zostřovala a kromě izolovaného násilí a teroristických útoků nabývala ráz konvenční války.

A Goldiny americké zkušenosti a kontakty přišly vhod. Sehrála klíčovou roli při výběru peněz v Americe, které byly později v Evropě použity k nákupu zbraní pro plánovaný vznik státu Izrael. Nezanedbatelnou roli hrály dodávky zbraní z tehdejšího Československa, jakož i dodávky letadel a výcvik vojáků a pilotů v Československu.

Golda se stala jednou z 25 signatářů izraelské deklarace nezávislosti, jež byla podepsána 14. května 1948 a jíž defacto nezávislý stát Izrael vznik. Hned následující den byl Izrael napaden spojenými armádami Egypta, Sýrie, Libanonu, Zajordánska a Iráku, čímž začala první izraelská válka za nezávislost. Izrael se nejen dokázal ubránit, ale také zvětšil své území o 12 800 km², což je o 21 % více, než mu bylo přiděleno v původním plánu OSN.

Všechny okolní arabské státy poté jednohlasně přijaly „doktrínu tří ne“ – ne jednání s Izraelem, ne uznání Izraele a ne míru s Izraelem. Nepřátelství pokračovalo Sinajskou válkou, Šestidenní a následnou opotřebovávací válkou. Žádná z těchto vojenských akcí však nedokázala Izrael srazit na kolena.

Golda Meir se mezitím stala historicky prvním izraelským vyslancem v Sovětském svazu, později poslankyní a ministryní práce a poté zahraničních věcí. Dne 26. února 1969 zemřel premiér Eškol na srdeční příhodu a strana Ma'arach zvolila Goldu jeho nástupkyní.

Meirová si tento titul vysloužila mimo jiné díky svému pevnému vedení během jomkipurské války v roce 1973, ale také nekompromisní reakcí na teroristický útok na Izraelské sportovce na olympiádě v Mnichově v roce 1972. K tématu Mnichova vřele doporučuji například tento film:

V pořadí už pátá arabsko-izraelská válka vypukla 6. října 1973. Koalice Egypta a Sýrie tehdy za podpory dalších arabských zemí zahájila o nejvýznamnějším židovském svátku Jom kipur překvapivý útok na Izraelem okupované oblasti Suezského průplavu a Golanských výšinách. Z čistě vojenského hlediska byl vítězem i této války Izrael. Nejen, že se mu podařilo odvrátit vlastní územní ztráty, ale ještě dokázal v závěru bojů zajistit územní zisky, ovšem při těžkých a z dlouhodobého hlediska neakceptovatelných ztrátách; z politického a globálního hlediska šlo o remízu nebo velmi mírné vítězství arabské koalice, která si své ztráty mohla dovolit.

Meir si díky svému rozhodnému vedení během devatenáctidenní jomkipurské války vysloužila titul „Železná lady“. Válka však také vedla k její rezignaci jen o několik měsíců později. Veřejnost ji vinila ze smrti přibližně 2 700 izraelských vojáků v konfliktu, což byly ztráty, které vrhly stín na vojenský triumf. A přestože její Strana práce vyhrála i následující volby, Meirová sama nebyla schopna sestavit novou vládu a přenechala otěže moci Jicchaku Rabinovi.

Golda Meir zemřela 8. prosince 1978 na následky rakoviny ve věku 80 let.