Článek
O Jósefu Franczakovi jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. V českém mediálním prostoru se jeho jméno prakticky nikdy neobjevilo, stejně jako na celém českém internetu jde o neznámou figuru. Přesto jsem si jist, že jeho příběh má zrovna Čechům co nabídnout, už jen proto, s jak rozdílnými emocemi Češi vnímají nacistický druhoválečný odboj a kolik kontroverzí vzbuzuje ten protikomunistický, například Mašínovský.
Přestože druhoválečný historický kontext Polska se od toho našeho českého v mnohém liší, vnímám jako podstatné vás alespoň krátce do něj uvést.
Polsko trhané velmocemi
Smlouva o neútočení mezi hitlerovským Německem a stalinovým SSSR, známá jako Pakt Ribbentrop–Molotov, byla podepsaná v Moskvě 23. srpna 1939. Kromě jiného dělila sféry vlivu a podepsala ortel nad Polskem, které se rozhodli si mezi sebe Hitler se Stalinem rozdělit napůl.
Útok nacistů a slovenských jednotek na Polsko začal bez formálního vyhlášení války 1. září 1939 v 5 hodin ráno. Tanky SSSR polské hranice překročily 17. září. Jak Hitler, tak Stalin, na nově nabytých územích ihned zahájili zatýkání a popravy především mezi polskou inteligencí. Nacisté posléze uvedli do pohybu smrtící stroj likvidace židovského obyvatelstva, sověti postupně desetitisíce Poláků popravili a stovky tisíc dalších jich odvlekli do Gulagů.
Na obou stranách se záhy po obsazení začaly formovat odbojové skupiny, složené zprvu především z bývalých vojáků a policistů. Jósef Franczak, tehdy jednadvacetiletý, byl jedním z nich. Pravděpodobně nemohl tušit, že v odboji stráví téměř celé čtvrtstoletí.
Válka a druhoválečný odboj
Józef Franczak se narodil 17. března 1918 v obci Kozice Górne nedaleko města Piaski. Jeho rodiče, drobní zemědělci, zde nejen žili a pracovali, ale i vychovávali tři dcery a dva syny. Józef z poměrně chudých poměrů a tedy bez peněz na další studium, se po ukončení střední školy rozhodl vstoupit do armády a absolvoval Nižší důstojnickou akademii v Četnickém výcvikovém středisku v Grudziądzu.
Po absolvování četnické školy, v roce 1939, byl nasazen jako voják polské armády v Równém (tehdy v Polsku, dnes toto místo najdete na mapách pod názvem Rivne na Ukrajině). Během sovětské invaze do Polska byl zajat, ale podařilo se mu uprchnout a připojil se k jedné z prvních polských odbojových organizací Związek Walki Zbrojnej, z níž se později stala podzemní Armia Krajowa, tedy Zemská armáda.
Není zcela jasné, kdy a ke které podzemní organizaci se na začátku připojil, nakonec se přidal ke Svazu ozbrojeného boje a poté k Domobraně. V podzemních strukturách to dotáhl až na hodnost četaře. Nejprve byl velitelem jedné jednotky, poté celé čety ve 3. lublinském podobvodu AK.
Stejně tak není zcela jasná jeho role v odboji a operacích, je však známo, že po vstupu Rudé armády do oblasti Lubelszczyzny v srpnu 1944 byl Franczak zařazen do 2. polské armády vytvořené komunisty a umístěn v Kąkolewnici.
Poválečný odboj
O jeho motivacích k vstupu do 2. polské armády neexistuje dostatek pramenů, ať jej k tomuto kroku však vedlo cokoli, záhy přišlo vystřízlivění. Dost možná mu došlo, že navenek polská, přesto sověty ovládaná armáda skutečně není místem, které by usilovalo o polské zájmy a svobodu. Nedlouho poté, hned v roce 1945, se totiž stal svědkem několika poprav svých bývalých kolegů z odbojové AK komunistickou polskou vládou. V nedalekém baranském lese byli komunisty stříleni polští vojáci AK a NZ, kteří byli odsouzeni k trestu smrti. Jósef, tušíc podobný osud, dezertoval. Několik měsíců se skrýval na různých místech, například v Sopotech a Lodži, pod pseudonymem Józef Baginski.
Za zmínku stojí, že v důsledku represí členové Armády Krajové (AK) rychle přestali důvěřovat nové vládě a někteří z nich se tajně přeskupili, aby se postavili novým sovětským okupantům. Vytvořili různé odbojové organizace po vzniku AK, například Wolność i Niezawisłość („Svoboda a suverenita“), a osvobodili stovky politických vězňů. Stali se známými jako „prokletí vojáci“ polského podzemí a většina z nich byla nakonec zajata nebo zabita bezpečnostními službami a speciálními vražednými oddíly.
Odpor proti komunistům byl vskutku masový. Jak uvádí Václav Veber v práci Konec druhé světové války a sovětizace střední Evropy: „Ohledně situace v Polsku je důležité uvést a zdůraznit, že občanská válka probíhala na východních územích prakticky nepřetržitě a velmi intenzivně. Asi 100 tisíc partyzánů většinou z bývalé Zemské armády se zbraní v ruce oponovalo novému režimu – státní moc proti nim zorganizovala velikou sílu, uvádí se asi 300 tisíc vojáků Rudé armády a více než 200 tisíc příslušníků sovětské tajné policie NKVD, minimálně 200 tisíc polských vojáků a 120 tisíc příslušníků politické polské policie. U komunistických útvarů bývá uváděn počet padlých cca 30 tisíc, u nekomunistů šlo s velkou pravděpodobností o daleko větší číslo. Navíc se zavíralo, soudilo a popravovalo, vrcholem pak byly deportace do sovětských pracovních táborů.“
Mezitím se tedy, už po skončení druhé světové války, znovu Jósef rozhoduje pro boj v ilegalitě za svobodné Polsko. Vrátil do oblasti Lublinu a zapojil se do bojového protikomunistického odboje v Polsku, hovorově nazývaného prokletí vojáci. Už v červnu 1946 byl zajat a zatčen bezpečnostními složkami (Urząd Bezpieczeństwa), podařilo se mu ale zabít čtyři strážce a spolu s několika dalšími uprchnout.
Nebyl to v té době klidný region. Aktivně zde působila zejména podzemní organizace „Svoboda a nezávislost“. V lesních partyzánských jednotkách stále bojovalo kolem tisíce vojáků, docházelo k častým střetům mezi polskou armádou a operačními skupinami Komunistického úřadu bezpečnosti, Sboru vnitřní bezpečnosti a NKVD, partyzáni se často zaměřovali na stanoviště Občanské milice.
„Prokletí vojáci“ polského protikomunistického odboje v červnu 1947
Počátkem roku 1947 se Józef účastnil akcí proti orgánům činným v trestním řízení a armádě komunistických úřadů, zejména milici, a funkcionářům Úřadu bezpečnosti a jejich informátorům.
Osamělý boj a smrt
V roce 1948 byla jeho skupina při zpackané bankovní loupeži vládními silami zničena; od té doby pracoval Franczak sám, protože stále více jeho bývalých kolegů bylo zabito, zatčeno nebo se prostě vzdalo - zejména po amnestii z 27. dubna 1956. Po několik následujících let měl být jednou z nejhledanějších osob v Polské lidové republice. Ukrýval se u obce Piaski a v oblasti Krasnystawu, Chełmu a okolí Lublinu. Odhaduje se, že se na poskytování různých druhů pomoci podílelo asi 200 lidí. Ti, kdo Franczaka podporovali, se vystavovali velkému riziku a odplatě, protože byl vládou považován za „nebezpečného zločince“. Každému, kdo mu pomůže, hrozila několikaletým vězením.
Úřadům se jej však nedařilo stále dopadnout.
Lublinská polní kancelář polské tajné policie Służba Bezpieczeństwa tak v listopadu 1951 zahájila plán na jeho dopadení nebo zabití pod krycím názvem „Pożar“. Do snahy o jeho nalezení a likvidaci bylo časem zapojeno více než 100 různých lidí. Agenti SB instalovali štěnice do několika domů ve vesnicích v okolí Lublinu. V květnu 1957 bylo první takové zařízení implantováno do domu, který patřil Czeslawě Franczakové, Jozefově sestře. Brzy poté byly štěnice instalovány i v domě další sestry, Celiny Mazurové, a také jinde.
Nakonec ho v roce 1963 prozradila příbuzná jeho milenky, Danuta Mazur. Stanisław Mazur informoval tajnou policii o místě Franczakova pobytu a jeho plánovaném setkání s Danutou, která byla zároveň matkou jeho dítěte. Dne 21. října 1963 obklíčilo 35 funkcionářů polovojenské pořádkové jednotky ZOMO stodolu v Majdanu Kozic Górnych, vesnici, kde se Franczak skrýval. Požadovali jeho vydání; Franczak se pokusil uniknout lstí a představil se jako místní rolník, ale poté, co byl požádán o doklady totožnosti, zahájil palbu a v následné přestřelce byl smrtelně zraněn.
V současném Polsku je Franczak považován za hrdinu protikomunistického odboje.
Pomník Józefa Franczaka v Piaskách, Polsko, 2008
Tím bychom asi mohli skončit. Ale připadá mi na tomto místě ještě věnovat trochu pozornosti fenoménu polského poválečného protikomunistického odboje.
Polský boj za svobodu
Protikomunistický odboj v Polsku, označovaný také jako polské protikomunistické povstání, který probíhal v letech 1944-1953, byl protikomunistický a protisovětský ozbrojený boj polského podzemí proti sovětské nadvládě v Polsku loutkovým režimem Polské lidové republiky od konce druhé světové války v Evropě. Partyzánská válka vedená hnutím odporu, které se zformovalo během války, zahrnovala řadu vojenských útoků vedených proti komunistickým věznicím, úřadům státní bezpečnosti, vazebním zařízením pro politické vězně a vězeňským táborům zřízeným po celé zemi stalinskými úřady.
V lednu 1945 prosovětská vláda dosazená v Polsku postupující Rudou armádou prohlásila polské protinacistické hnutí odporu, především Armii Krajowou, za „ilegální“ a nařídila jeho přeživším členům vystoupit na veřejnost, přičemž jim zaručila svobodu a bezpečnost. Mnoho podzemních bojovníků se rozhodlo složit zbraně a přihlásit se, ale poté, co tak učinili, byla většina z nich zatčena a uvržena do vězení. Tisíce z nich byly mučeny a později deportovány do systému sovětských táborů Gulag nebo souzeny klokaními soudy a po extrémním bití zavražděny před zraky veřejnosti (viz mimo jiné vražedná pole Uroczysko Baran).
V roce 2007 vydala Komise Institutu národní paměti pro stíhání zločinů proti polskému národu (IPN) Atlas nezávislého podzemí v Polsku 1944-1956, který uvádí desítky ozbrojených útoků na komunistické věznice po druhé světové válce, při nichž byly osvobozeny stovky politických vězňů.
