Tábor gulag: sovětský smrtící stroj na otrockou práci

Trestat lidi formou těžké nucené práce není vynálezem sovětského Ruska. Už před bolševickou revolucí v roce 1917 využívalo systém „Katorga“ carské Rusko, nicméně nucená práce odsouzených ve prospěch státu jako metoda trestu byla známá a rozšířená již v Římské říši. Historie ruské katorgy se začala rozvíjet na konci 17. století a od počátku byla spojena s vyháněním trestanců.

Teprve ale Sověti dovedli tento systém do vražedně efektivní podoby, jíž si dějiny 20. století zapamatovaly coby gulag.

Projekt pracovních táborů po celém Sovětském svazu vypracoval v roce 1929 Naftalij Frenkel, který návrh osobně předložil Stalinovi a získal jeho souhlas. Na rozdíl od například německých vyhlazovacích táborů gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, jejíž hlavním smyslem byla levná těžba surovin a stavba náročných projektů (jako třeba vykopání Bělomořsko-baltského kanálu, průplavu Volha-Don, výstavby přehrad a železnic, nebo budování hutí na Urale a na Sibiři).

Gulagy nebyly určeny jen pro občany SSSR, ale končili zde lidé mnoha dalších národností, odhady historiků uvádějí celkový počet vězňů gulagu až na 20 milionů, z nichž zhruba 2 milionu pobyt v táborech nepřežilo. Obětmi sovětského gulagu nebyly jen národy SSSR, ale i občané dalších zemí – Čechoslováci, Poláci, Maďaři, Francouzi, Američané aj. Vězni zde internovaní neměli vůbec žádná práva a byli vydáni na pospas dozorcům. Trpěli nedostatkem kvalitní stravy, ošacení a lékařské péče.

Z občanů tehdejšího Československa byli do pracovních gulagů zavlékáni především ty osoby, které si komunisté vyhodnotili coby potenciálně „nebezpečné.“ Tito byli obvinění ve vykonstruovaných procesech z vlastizrady či špionáže a následně deportovány do nehostinných oblastí SSSR.

Například Bohumil Borecký, legionář, důstojník československé armády, odbojář z období druhé světové války, byl v červnu 1949 byl zatčen Státní bezpečností, která jej předala orgánům NKVD ze SSSR. Po odvlečení z vlasti byl obviněn z nařízení popravy pěti bolševiků v období jeho působení u československých legií. Odsouzen byl 25. března 1950 podle § 58 za ozbrojené protisovětské povstání, organizovaný pokus uchopit moc a službu v carské tajné policii k trestu smrti, který byl později změněn na 25 let. Trest si odpykával ve Zvláštním táboře Ministerstva státní bezpečnosti ve východosibiřském Tajšetu, kde také zemřel.

Zaměříme-li se jen a pouze na oblast střední Evropy, jasně z historických dokumentů vyplývá, že mezi oběťmi gulagu, poprav a deportací bylo více než milion Němců, cca 700 tisíc Poláků a přes 20 tisíc Čechů, Slováků a dalších čs. občanů. Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce jednotlivých táborů. Chcete-li víc informací a máte-li půlhodinu, dejte si toto video:

Podle webu Gulag.Online (zdroj) lze existenci těchto pracovních táborů rozdělit na tyto etapy:

1917: Ruský Bolševický puč zrodil nový typ zločince: „třídního nepřítele“, za něhož však lze účelově označit prakticky libovolného člověka.

1918: Trockij a Lenin se zabývají myšlenkou zřídit pro třídní nepřátele koncentrační tábory, kde budou trestaní provádět nekvalifikované práce. Jsou k tomu využity mj. tábory po bývalých válečných zajatcích, propuštěných po Brest-litevském míru. Správou táborů je pověřena Čeka, tajná policie, předchůdkyně NKVD a KGB.

1919: Prezidium Všeruského ústředního výkonného výboru přijalo dekret o vzniku táborů nucených prací. Dekret začal platit 15. dubna 1919.

1920: V oblasti Bílého moře vzniká první modelový tábor budoucího systému Gulagu. Pro jeho potřeby jsou postupně využívány objekty bývalého pravoslavného kláštera na Soloveckých ostrovech. Vězněni jsou zde zpočátku reální političtí protivníci bolševiků (členové protibolševických, zejména levicových politických stran, vzdělanci, příslušníci „bílých“ armád).

1923: Solovecké ostrovy se stávají centrem systému táborů na severu Ruska, který je přejmenován na „Severní tábory zvláštního určení“. Označují se zkratkou SLON. Šlo v té době o jediný táborový komplex spravovaný státní policií GPU.

1929: Stalin přichází s programem rychlé industrializace a pětiletek. Politbyro rozhoduje zřídit jednotnou síť táborů nahrazující dosavadní způsob dvojího vězeňského systému pro třídní nepřátele a kriminální zločince. Tábory má za úkol spravovat tajná policie.

1931/2: Souostroví táborů rostou tam, kde vznikají obří hospodářské projekty, jako je kanál z Bílého do Baltského moře, dobývání zlata na Kolymě, stavby komunikací, ve 2. polovině 30 let stavba Bajkalsko amurské železniční magistrály atd.

1934: Vzniká Hlavní správa táborů (Glavnoje upravlenije lagerej, GULAG – tato zkratka se nepravidelně objevuje od roku 1930) podřízená Lidovému komisariátu vnitra SSSR, která přebírá správu prakticky všech sovětských vězeňských zařízení. Zkratka názvu tohoto správního orgánu se později ujala jako všeobecné označení sovětských věznic a táborů (sovětského vězeňského systému)

1936/8: Období Velkého teroru, ke kterému dal podnět Stalin. Čistky se dotýkají zejména nejvyšších představitelů komunistické strany, armády, státních úřadů i vedení gulagu. Mnoho lidí je popraveno, zbytek poslán do táborů, které však nemohou masový příliv vězňů zvládnout. Úmrtnost vězňů stoupá až na trojnásobek.

1939/40: Začátek druhé světové války znamená jednak příliv vězňů deportovaných z území nově obsazených Sovětským svazem (východní Polsko, Pobaltí, Besarábie) jednak propouštění určitých kategorií vězňů pro potřeby Rudé armády.

1945: Přichází nová vlna zatýkání, která řádí v řadách Rudé armády, bývalých německých zajatců a etnických menšin včetně sovětských Židů.

1948/9: Stalin zahajuje výstavbu nových megalomanských projektů, například kanálu Volha – Don, nových elektráren, přehrad a komunikací. Jsou mezi nimi i Mrtvá trať nebo tunel a železnice na ostrov Sachalin – oba jsou ihned po Stalinově smrti zastaveny.

1953: Umírá Stalin, vlády se na krátký čas ujímá Lavrentij Berija, vyhlašuje amnestii, která se ovšem týká především vězňů odsouzených za drobné kriminální činy, zcela pomíjí politické vězně.

1954: Za Nikity Chruščova dochází k rozsáhlému propouštění a následnému přezkoumávání téměř čtyř milionů případů politických trestných činů. Nastává doba, která se označuje jako tání.

1957: Na základě reformy je systém gulagu zrušen. Řada lágrů je likvidována. Ekonomika SSSR přestává stavět na otrocké práci vězňů.

1960: Političtí vězni nezmizeli, významně jich však ubylo a disidenti jsou nyní zavírání za skutečnou opozici vůči režimu. Putují nejčastěji do pracovních táborů v Mordovii nebo okolí Permu na Uralu. Také oni si odpykávají trest v hrozných podmínkách (hlad, nemoci, znásilňování), ale tábory už nemají tak likvidační podobu jako v minulých obdobích. Řada disidentů byla nuceně umístěna do psychiatrických léčeben, kde podstupovala kruté „léčebné“ procedury.

Západní novináři o systému sovětských pracovních táborů psali již na přelomu 20. a 30. let 20. století. Obecnou veřejnost však tato fakta příliš nezaujala, navíc Sovětskému svazu se pomocí dovedných zastíracích manévrů a propagandistických tahů podařilo vzbudit dojem, že většinu pracovních táborů zrušil (ačkoliv ve skutečnosti počet táborů i vězňů strmě rostl). Nové podrobnější informace se svět začal dozvídat až v době Chruščovova tání koncem 50. let.

Všeobecně známé se staly až po vydání děl ruského disidenta Alexandra Solženicyna, jehož kniha Souostroví Gulag je jednou z nejznámějších knih popisujících vězeňský systém Sovětského svazu. Jeho autor – Alexandr Solženicyn – čerpal ze zkušenosti svého vlastního uvěznění i rozsáhlého výzkumu, stejně tak i z dobových autentických dokumentů. Kniha byla napsána mezi lety 1958 a 1968, na západě publikována v roce 1973, v Československu před rokem 1989 kvůli cenzuře obíhala pouze v samizdatových vydáních, v Sovětském svazu oficiálně vydána v roce 1989.

Tématu se dnes věnuje například český projekt Gulag.cz