Článek
Pouhý rok po pádu hitlerovské třetí říše a celosvětovém odsouzení jejího vyhlazovacího programu byli v Polsku opět nevinní Židé na základě starých pověr a vymyšlených obvinění lynčováni několikatisícovým antisemitsky naladěným davem. Na začátku byla fáma o únosu dítěte. Nebo možná cílená dezinformace.
Bezohlednost tohoto útoku definitivně ukončila očekávání mnoha polských Židů, kteří doufali, že se po skončení okupace nacistickým Německem budou moci v klidu znovu usadit a žít v Polsku. Pogrom byl tak jednou z hlavních událostí, které motivovaly následný masový poválečný exodus polských Židů.
Nenávist za hranicemi ideologií
To, co se stalo v Kielcích, nám ukazuje, že antisemitismus rozhodně v Polsku nebyl záležitostí jen nacistické propagandy. Naopak. Ani nesmírná brutalita druhé světové války a institucionalizovaná likvidace téměř 90 procent veškerého židovského obyvatelstva nedokázala v myslích a srdcích Poláků přemazat hlubší myšlenkové programy hluboce zažitých předsudků, antipatií a nenávisti.
Židé byli často od středověku po celé Evropě obviňováni například z šíření moru, otrávení studen. Jednou z nejrozšířenějších antisemitských pověr, které přetrvaly dodnes, jsou pověsti o provádění rituálních vražd a používání lidské krve k obřadům i údajného pití krve křesťanských dětí. Příklad takového pronásledování židů kvůli obviňování z údajných rituálních vražd najdeme i v našich moderních dějinách – například v procesu s Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy devatenáctileté křesťanky Anežky Hrůzové. Hilsneriáda byla spojena s největšími projevy antisemitismu na českém území během 19. století. Do aféry mimochodem významně zasáhl budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který veřejně vystupoval zejména proti rozšířené domněnce, že šlo o rituální vraždu.
Zcela stejná pověra stála v hlavách lidí i na počátku Kielského pogromu.
Kontext 1939-1945
Když německá vojska 4. září 1939 vpochodovala do Kielců, žilo ve městě kolem 25 000 Židů, což byla tehdy celá jedna třetina tamního obyvatelstva. Od března 1941 je Němci věznili v ghettu Kielce a v průběhu holocaustu je deportovali do vyhlazovacích táborů, až nakonec ve městě žádní Židé nezbyli.
Po skončení války se jich do Kielců postupně vrátilo asi dvě stě, někteří z nich dokázali přežít koncentrační tábory, většinu ale tvořili polští židovští uprchlíci, kteří přežili válku v Sovětském svazu, a nyní se v rámci repatriace bývalých polských občanů vraceli do vlasti. Ani ve snu by je asi nenapadlo, že už za rok jim opět půjde o holé životy.
Pogrom 1946
Spouštěčem pogromu byla fáma o údajném únosu devítiletého Henryka Blaszcyka. 1. července 1946 odešel tento devítiletý chlapec z domova v Kielcích, aniž by o tom informoval své rodiče. Tentýž den nahlásil jeho otec Walenty Błaszczyk jeho zmizení.
Když se o dva dny později vrátil domů, to bylo 3. července, ve snaze vyhnout se trestu za své toulání sdělil rodičům a policii, že byl unesen a ukryt ve sklepě budovy místního židovského výboru. Když jej otec spolu se sousedem vzali na místní stanici Občanské milice (státní policie) a když procházeli kolem „židovského domu“ v ulici Planty 7, Henryk ukázal na muže poblíž, který ho podle jeho slov údajně věznil ve sklepě domu.
Na policejní stanici Henryk zopakoval svou verzi, že byl unesen, a uvedl, že na jeho zmizení se podíleli Židé. Velitel stanice Edmund Zagórski poté vyslal pěší hlídku Občanské domobrany čítající více než tucet mužů, aby v domě v ulici Planty 7 prohledala místo, kde byl Henryk údajně držen.
A zatímco se snažila policie údajný zločin v budově vyšetřit, a přestože se Henrykova historka začala velmi brzy rozpadat (budova například neměla žádný sklep, kde měl být zavřen), před budovou se shromáždil velký dav rozzlobených Poláků, včetně tisícovky dělníků z ocelárny v Ludwikowě.
Dům v ulici Planty 7, kde bylo v roce 1946 sídlo místního židovského výboru a kde pogrom odstartoval.
Polští vojáci a policisté vstoupili do budovy a vyzvali židovské obyvatele, aby odevzdali všechny zbraně. Poté, co uvnitř za nevyjasněných okolností zazněl výstřel, úředníci a civilisté zahájili palbu na Židy uvnitř budovy a některé z nich zabili. Venku rozzuřený dav surově zbil Židy prchající před střelbou nebo vyhnané útočníky na ulici a některé z nich zabil. Do konce dne civilisté, vojáci a policisté zabili 42 Židů a 40 dalších zranili. Zemřeli také dva nežidovští Poláci, které zabili buď židovští obyvatelé uvnitř budovy, nebo jejich nežidovští spoluobčané za to, že nabízeli pomoc židovským obětem.Celkem zahynulo 42 osob, devět ze zabitých Židů bylo zastřeleno, dva byli zabiti bajonety a ostatní byli ubiti nebo ukamenováni. Mezi mrtvými byly i ženy a děti. Později na následky zranění zemřely ještě dvě osoby.
Tresty
Mezi 9. a 11. červencem 1946 bylo před Nejvyšším vojenským soudem souzeno dvanáct civilistů za účast na pogromu. Devět z nich bylo odsouzeno k trestu smrti a následujícího dne na příkaz Boleslava Bieruta popraveno zastřelením. Zbývající tři dostali tresty odnětí svobody na 7, 10 a doživotí. Celkem proběhlo 10 soudních procesů, v nichž bylo vyneseno 39 rozsudků. Procesy s milicionáři a důstojníky UB podezřelými z účasti na nepokojích se konaly v září a říjnu. Výsledkem bylo, že několik obžalovaných bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody a několik jich bylo degradováno.
Pamětní deska na domě Planty 7 v Kielcích
