Článek
Svůj název - Křišťálová noc - si tato událost získala podle střepů z rozbitých výloh židovských obchodů, které v po noci z 9. na 10. listopadu 1938 zasypaly ulice německých a rakouských měst, stejně jako těch, které jen o několik týdnů před tím byly Mnichovskou dohodou vytrženy z Československa a spolu se Sudety připojeny k Německé Říši.
Byly vypleněno na 7500 židovských obchodů a podniků, přičemž jejich zařízení bylo zničeno. Vypálena byla více než stovka synagog, včetně asi padesáti v českém pohraničí, například v Liberci, Jablonci, Opavě, Chebu, Františkových Lázních, Mariánských Lázních či Karlových Varech. Přímo při pogromu bylo zabito téměř 100 Židů a zhruba 30 tisíc – většinou těch majetnějších – jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen. Z nich byli propouštěni až po závazku emigrace a zabavení majetku ve prospěch Říše.
Události z noci z 9. na 10. listopadu 1938 se staly symbolem vyostřující se nacistické protižidovské politiky. A jak se zanedlouho poté ukázalo, staly se i předehrou o mnoho horších událostí, masových pronásledování a vyvražďování, které stály život milionů lidí.
Co stálo v pozadí této noci a jak je možné, že židovští obyvatelé jí nerozpoznali jako zásadní milník na cestě ke zkáze? Na to se dnes pokusím odpovědět.
Organizovaný pogrom
Přestože nacistické vedení později cynicky tvrdilo, že pogrom nebyl nijak organizován a že sami Židé vyvolali spravedlivý hněv lidu, opak byl pravdou. Šlo o do detailu organizovaný a koordinovaný zásah, s nímž mnozí Němci nahlas nesouhlasili a veřejně jej označovali za bezcitný. Nicméně je nutno také konstatovat, že přestože mnozí další cítili k nacistickému barbarství odpor, přihlíželi mu s mlčením.
Záminkou k rozpoutání násilí se stal atentát na sekretáře německého vyslanectví v Paříži Ernsta vom Ratha, kterého 7. listopadu 1938 dvěma výstřely těžce zranil 17letý Žid Herschel Grünspan. Všechny německé noviny publikovaly v následujících dnech na prvních stranách nenávistné protižidovské pamflety. Rath dva dny na to, 9. listopadu 1938, zemřel.
Goebbels téhož večera vystoupil se zprávou o úmrtí vom Ratha a v plamenném projevu vyzval k pomstě, který si funkcionáři SA a dalších nacistických institucí vyložili jako povel k zahájení mohutného protižidovského pogromu. Jen o několik hodin později po celém Německu začaly především jednotky SA vyvolávat protižidovské nepokoje a útočit na židovské objekty, podniky a synagogy.
Pohled do interiéru zničené synagogy na Fasanenstrasse v Berlíně, vypálené během Křišťálové noci;
(Ne)tušená předehra holokaustu
Jen horko těžko se ze zpětného pohledu můžeme zbavit dojmu, že Křišťálová noc se stala zlomovým momentem nacistického antisemitismu, bodem, z nějž už nebylo návratu.
Jde ale především o iluzorní připsání faktického zpětného ohlédnutí, kdy víme, že následný vývoj měl fatální důsledky. Jen málokdy, kdy historie skutečně probíhá, jsme totiž schopni nahlédnout reálný význam toho, co se aktuálně děje, natož pak odhadnout, kam se věci budou ubírat dál. Nejinak tomu bylo i po oné listopadové noci roku 1938.
Jen málokdo z tehdejších obyvatel dokázal nahlédnout, co mají před sebou – a stejně tak málo to i přes veškerý dosavadní útlak chápali i samotní Židé. Jak konstatuje sociální psycholog Harald Wlezer v knize Vojáci – protokoly o boji, zabíjení a umírání, nebylo prakticky možné pro nikoho představit si nepředstavitelné překročení jakékoli dosavadní zkušenosti: „Ze stejného důvodu nerozpoznalo mnoho německých Židů rozměr procesu vyčleňování ze společnosti, jehož obětmi se stali. Nacistický režim byl považován za krátkodobý jev, který „člověk musí přestát.“ Hořkou zkušeností v případě Židů bylo, že jejich referenční rámec v důsledku bolestivé historické zkušenosti automaticky zahrnoval antisemitismus, pronásledování a okrádání, právě ten jim však znemožňoval vidět, že se něco děje, něco odlišného, a sice naprosto smrtelného.“
Ve chvíli, kdy probíhá historie, zažíváme přítomnost a každodennost. Bylo by hezké věřit, že se už nikdy nic takového nemůže stát. ale to by byl omyl.
Stejné hry s nenávistí se rozehrávají ale i dnes.
Protižidovské propagandistické působení nacisté prošpikovali nálepkami jako havěť, nákaza, špína, rakovina atd. Proč? Označíme-li druhé lidi za zvěř, nebo ještě za méně než zvěř, je snadnější se tak k nim i chovat.
Tehdy, stejně jako dnes, byly ti nepohodlní označováni za parazity, se kterými je třeba zatočit, za nákazu, kterou je třeba do Evropy nevpustit, a tu, která tu už je, z ní vymazat.
Za zmínku stojí, že stejným slovem – „nepřizpůsobiví“, kterým se tak rádi politici zaklínají, označovali nacisté nepohodlné skupiny obyvatel („unanpassungsfähig“), které byly posléze odesílány do vyhlazovacích táborů.
Jak se to mohlo stát?
Přestože většina lidí věřila tehdy, jako věří dnes, že nenávist a vraždy jsou obecně špatné, nenávidět a ničit něco, co jsme si definovali jako zlo, je úplně jiná hra. A to, co je zlo, kdo nás ohrožuje a proti komu je třeba bojovat třeba za cenu vlastního života, lidem vždycky ochotně vysvětlí propaganda nenávisti.
A nezáleží na tom, že jednou jsou to Židé, jindy třeba kulaci, muslimové, nebo uprchlíci. Nepřítelem, tím ztělesněním zla, které je třeba zlikvidovat, se může stát kdokoli. Tehdy, stejně jako dnes. To je poučení, které bychom si z Křišťálové noci mohli v koutku duše a mysli odnést.
Zdroje:
NEITZEL, Sönke a WELZER, Harald. Vojáci: protokoly o boji, zabíjení a umírání. Historie. Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2334-6.
