Článek
Kdybych se vás zeptal a vy jste museli okamžitě opovědět na otázku, jaká je nejsmrtonosnější zbraň 20. století, asi by mnozí z vás intuitivně odpověděli, že přece atomová bomba, to je jasné. Částečně byste měli pravdu.
Je přirozené vzpomenout si nejdřív na ty nejvýraznější události. A co se do myslí lidí zapsalo z dějin válečných konfliktů víc než atomové výbuchy? Když Spojené státy v roce 1945 svrhly dvě na japonská města Hirošimu a Nagasaki, počet obětí se vyšplhal k 200 tisícům a celý svět po další dlouhá desetiletí žil – a stále žije – v obavách z dalšího nasazení takových zbraní.
Nicméně zatímco se atomovými zbraněmi odstrašovalo, probíhaly mnohé konvenční konflikty a války. A v nich kraloval všem známý Kalašnikov, alias AK-47, zbraň zkonstruovaná Michailem Kalašnikovem v roce 1947, nejsmrtonosnější konvenční zbraň 20. století. Tohoto prvenství dosáhl hlavně kvůli svému rozšířenému použití a obrovskému počtu obětí, které s ním byly v průběhu času spojeny. Odhadované počty mrtvých jdou do milionů.
Z hlediska kumulativního počtu obětí na životech lze AK-47 skutečně považovat za smrtelnější než jakoukoli jadernou zbraň, protože se od doby svého vzniku neustále objevuje v globálních konfliktech. Ačkoli nezpůsobuje masové oběti v jednom okamžiku jako jaderná bomba, její rozšířené a dlouhodobé používání přispělo k většímu počtu obětí v průběhu času.
Rozšíření AK-47 po světě
Jde pravděpodobně o nejrozšířenější útočnou pušku na světě. Odhaduje se, že bylo vyrobeno přibližně 100 milionů samopalů AK – polovina z nich mimo Rusko a mnoho z nich na základě neplatných licencí ze sovětské éry nebo bez licence vůbec. Mimochodem, její tvůrce za svůj vynález nedostal ani halíř, protože nebyla patentována.
Expozice Muzea Kalašnikova a výstavního komplexu ručních palných zbraní v Iževsku. Stálá expozice.
Jaká je ale historie této zbraně a jaké jsou osudy jejího tvůrce? Na to se dnes podíváme.
Život vynálezce a básníka Michaila Kalašnikova
Kalašnikov se narodil 10. listopadu 1919 v městěčku Kurja jako sedmnácté dítě rolníků Timofěje Alexandroviče Kalašnikova a Alexandry Frolovny Kalašnikovové. Celkem se jim dětí narodilo 19, dospělosti se jich dožilo ale jen osm. A nechybělo mnoho, aby I Michail zemřel už jako dítě. Trpěl různými nemocemi a v šesti letech jej jedna z nich málem stála život.
I dnes jde o nesmírně odlehlý a tvrdý kraj, Michailovo rodiště najdete nedaleko hranice s Kazachstánem a s Čínou v jižní části Sibiře. Jen pro představu, Moskva je odtamtud vzdálená přes 4 tisíce kilometrů.
Od raného mládí bylo zjevné, že jej zajímají nejrůznější stroje, nebyl však jen úzce zaměřenou osobností. Psal poezii a snil o tom, že se stane básníkem. A později napsal šest knih a poezii psal po celý život.
V roce 1930 byl jeho otci a většině jeho rodiny zabaven majetek a jako kulaci byli deportováni do vesnice Nižnjaja Mochovaja v Tomské oblasti. Po deportaci musela rodina kombinovat zemědělství s lovem, a tak Michail v dospívání často používal otcovu pušku. Mimochodem, Kalašnikov pokračoval v lovu až do svých 90 let.
Po ukončení sedmé třídy Michail se svolením opustil rodinu a vrátil se do Kurje, kam šel pěšky a ušel přitom téměř 1 000 km. Poté si našel práci mechanika v traktorové stanici.
Cesta do armády
Stranický organizátor v továrně si brzy všiml Michailovy šikovnosti a doporučil jej k práci v nedaleké zbrojní konstrukční kanceláři, kde byl poté zaměstnán jako tester. V roce 1938 byl odveden do Rudé armády.
Díky svým inženýrským schopnostem byl zařazen jako tankový mechanik a později se stal velitelem tanku. Už během výcviku vytvořil své první vynálezy, které se týkaly nejen tanků, ale i ručních zbraní, a byl osobně vyznamenán Georgiem Žukovem.
V říjnu 1941 byl v bitvě u Brjanska s Němci zraněn a hospitalizován až do dubna 1942. Po celou dobu své hospitalizace slýchával od mnoha svých zraněných spolubojovníků nářky nad svými současnými zbraněmi, jejich poruchovostí a nespolehlivostí. A tak, jakmile byl propuštěn, pustil se do práce na tom, co se mělo stát slavnou útočnou puškou AK-47.
Zrod slavné zbraně
Výchozí Kalašnikova myšlenka byla jasná. Rozhodl se zkonstruovat spolehlivou, jednoduchou a účinnou střelnou zbraň pro Rudou armádu.
Přestože jeho první konstrukce nového samopalu nebyla vedením armády přijata, jeho konstruktérský talent nezůstal opomenut. Od roku 1942 byl Kalašnikov přidělen k Ústřední vědecko-vývojové střelnici pro puškové zbraně Hlavního dělostřeleckého ředitelství Rudé armády.
Proces vývoje vyvrcholil v roce 1947, kdy zkonstruoval AK-47 (zkratka pro Avtomat Kalašnikova model 1947). V roce 1949 se AK stal standardní útočnou puškou sovětské armády a stal se Kalašnikovovým nejslavnějším vynálezem.
Není bez zajímavosti, že během celého procesu vývoje svých prvních útočných pušek Kalašnikov soupeřil se dvěma mnohem zkušenějšími konstruktéry zbraní, totiž Vasilijem Děgťarjovem a Georgiem Špaginem, kteří ale nakonec uznali převahu konstrukce AK-47.
Zbraň, která se stane ikonou, byla na světě. Michail Kalašnokov ale pracoval dál. Získal titul doktora technických věd. Později vyvinul modernizované verze útočné pušky Kalašnikov, lehčí a levnější na výrobu. Během své kariéry navrhl Kalašnikov asi 150 modelů ručních zbraní.
Kalašnikov (vpravo) a autor pušky M16 Eugen Stoner (vlevo) drží pušky, které navrhli, pořízeno v květnu 1990.
Kalašnikov vždy prohlašoval, že jeho motivací byla vždy služba vlasti, nikoliv vydělávání peněz. Za jeho práci udělil Sovětský svaz Kalašnikovovi Stalinovu cenu, Rudou hvězdu a Leninův řád. V roce 2007 prezident Vladimir Putin vyzdvihl pušku Kalašnikov jako „symbol tvůrčího génia ruského lidu“. Michail Kalašnikov zemřel jako národní hrdina v roce 2013 ve věku 94 let.
V listopadu 2013 bylo v jeho rodném městě Kurja otevřeno muzeum věnované jeho osobě, a to ve sto let staré dřevěné škole, kde Kalašnikov studoval.
Michail Kalašnikov s mnoha svými vyznamenáními
Pochyby tvůrce
Přestože Kalašnikov pociťoval lítost nad nekontrolovanou distribucí zbraní, byl na své vynálezy a jejich spolehlivost hrdý a vždy zdůrazňoval, že jeho puška je „zbraní obrannou“ a „ne zbraní útočnou“.
Údajně měl však půldruhého roku před smrtí napsal moskevskému patriarchovi Kirillovi dopis, ve kterém se kál z toho, že vytvořil zřejmě nejrozšířenější střelnou zbraň na světě. Uvažoval především nad svou vinou za smrt lidí, jeho zbraní zabitých, byť třeba nepřátel. Autorství dopisu je nicméně stále zpochybňováno.
