Článek
Životní příběh Simona Wiesenthala připomíná jeden z těch neuvěřitelných hollywoodských filmů, v nichž se během života jedné postavy stihnou udát prakticky všechny události celého století. Jenomže na rozdíl od filmů, Wiesenthalův život skutečně takový byl. Tady je jeho příběh.
Neklidné dětství a mládí
Simon Wiesenthal se narodil 31. prosince 1908 v malém městě Bučači, tehdejší součásti Rakouska-Uherska, později Polska. Nyní toto město najdete na západě Ukrajiny.
Jeho otec Asher Wiesenthal byl velkoobchodník, který tři roky před Simonovým narozením, v roce 1905, emigroval z Ruské říše, aby i rodinou unikl protižidovskému pronásledování. Jako záložník rakousko-uherské armády byl Asher v roce 1914 na začátku první světové války povolán do aktivní služby a už v následujícím roce 1915 padl v boji na východní frontě.
Když ruská armáda ovládla Halič, odešla Simonova matka Rosa spolu s ním a bratrem Hillelem do Vídně. Oba chlapci navštěvovali německou židovskou školu. Po ústupu Rusů v roce 1917 se rodina vrátila zpátky domů do Bučače, nicméně než válka v listopadu 1918 skončila, změnila oblast ještě několikrát majitele. V té době byla celá oblast Haliče zmítaná mocenskými nároky střídavě ukrajinských a polských vlád, často se také opakovaly nájezdy a pogromy kozáků.
Simon spolu se svým bratrem navštěvovali střední školu, kde se vyučovalo v polštině. Tam se mimochodem seznámil se svou budoucí ženou Cylou Müllerovou, s níž se v budoucnu ožení (v roce 1936).
To však zatím byla hudba budoucnosti. Realita byla i nadále pro Wiesenthalovu rodinou krutá. A roku 1923 postihla rodinu další těžká rána, když si bratr Hillel při úrazu zlomil si páteř a následující rok na následky tohoto zranění zemřel.
Dospívajícího Simona nejvíc zajímalo umění a kreslení, a proto se rozhodl studovat architekturu. Nejdříve chtěl studovat na Lvovské polytechnice, ale byl odmítnut, protože židovská kvóta na škole již byla naplněna. A tak se namísto do Lvova vydal do Prahy, kde se zapsal na České vysoké učení technické, kde v letech 1928 až 1932 vystudoval architekturu.
V roce 1932 vystudoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Ve Lvově pracoval jako architekt až do druhé světové války.
Válka
Druhá světová válka v Evropě začala v září 1939 napadením Polska Německem a Sovětským svazem. V důsledku následného rozdělení Polska podle paktu Molotov-Ribbentrop bylo město Lvov anektováno Sověty. Už tehdy, ještě před příchodem Němců, musel Wiesenthal podplatit úředníka, aby zabránil své vlastní deportaci podle klauzule 11, pravidla, které bránilo všem židovským profesionálům a intelektuálům žít ve vzdálenosti do 100 km od města. To nejhorší však mělo teprve přijít.
Sověty a jejich antižidovskou diskriminaci totiž v červnu 1941 vystřídali Němci se svou vražednou mašinérií, která si dala za cíl vyhladit židovský národ zcela.
Holocaust a koncentrační tábory
Takřka okamžitě po německé okupaci se musel Wiesenthal spolu s dalšími židovskými obyvateli Lvova přihlásit na nucené práce. O pár měsíců později se všichni Židé museli přesunout do nově zbudovaného židovského ghetta. Ještě toho roku byl Simon Wiesenthal spolu se svými příbuznými poslán do koncentračního tábora.
Lvovské ghetto, rok 1942
Přežil jich dokonce několik a dočkal se konce války. Takové štěstí ale neměla jeho rodina a příbuzní – v nacistických táborech zahynulo na devadesát z nich.
Po osvobození, jehož se dočkal 5. května 1945 v rakouském koncentračním táboře Mauthausen, se zařekl, že se už nikdy nenechá ponižovat. Už se nevrátil k milované architektuře, ale začal shromažďovat svědectví a důkazy o nacistických zločinech během války. Zahájil tak úsilí po jejich spravedlivém potrestání, jenž ho učinilo světově známým.
Založení Dokumentačního centra a lov nacistů
Během tří týdnů po osvobození Mauthausenu připravil Wiesenthal seznam asi stovky jmen podezřelých nacistických válečných zločinců - většinou dozorců, velitelů tábora a příslušníků gestapa - a předložil jej úřadu pro válečné zločiny americké kontrarozvědky v Mauthausenu. Wiesenthal tak založil Dokumentační centrum v Linci, jehož úkolem bylo shromažďovat důkazy o nacistických zločinech.
Práce to byla nelehká, zdlouhavá a mnohdy truchlivá. Každému z nacistických zločinců založil samostatnou složku, do níž pečlivě přidával údaje získávané ze svědectví svědků a přeživších holocaustu. K jeho největším úspěchům patřil podíl na vypátrání Adolfa Eichmanna v Argentině, dopadení Franze Stangla - velitele Treblinky v Brazílii nebo v době pochybností o pravosti Deníku Anny Frankové muže, který Annu zatýkal, Karla Silberbauera. K jeho práci samozřejmě patřily také neúspěchy - za největší sám pokládal to, že nedopadl a nepředal spravedlnosti Josefa Mengeleho.
Simon Wiesenthal, rok 1973
Boj za paměť a lidská práva
Wiesenthal se nesoustředil pouze na individuální případy, ale také na osvětu o holocaustu a boji proti antisemitismu. Věřil v důležitost historické paměti a varoval před opakováním minulých hrůz. V jeho knihách, například „Slunečnice“ či „Spravedlnost, nikoli pomstu“ se kromě jiného zamýšlel nad odpuštěním a morálními dilematy. Stavěl se ovšem také proti pohledu některých Židů na Němce a svůj postoj k dědičné vině shrnul do věty: mladí Němci nejsou o nic horší než mladí Izraelci. Ve své práci pokračoval až do své smrti, která ho zastihla ve spánku 20. října 2005.
