Článek
Pokud se dá alespoň něco zapsat do dějin nesmírně krvavé první světové války jako byť jen letmý symbol lidskosti, pak je to neoficiální vánoční příměří z roku 1914. V době, kdy už byly frontové linie prosycené pachem smrti a zmaru se odehrál vánoční příběh, o kterém se bez nadsázky dá mluvit jako o zázraku.
Kontext první světové války
První světová válka (1914–1918) vypukla kvůli dlouhodobému napětí mezi mocnostmi soupeřícími o kolonie a vliv. Rozbuškou byl atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevu (28. června 1914), po němž Rakousko-Uhersko (s podporou Německa) vyhlásilo válku Srbsku. Brzy se zapojilo Rusko, Německo, Francie, Velká Británie a další státy a válka se rozhořela na západní a východní frontě i v koloniích. Původní představy, že boj skončí do půl roku, se ukázaly mylné – a naopak následovala extrémně brutální mechanizovaná zákopová válka s obřími ztrátami.
Pro představu o krutých podmínkách stačí film Na západní frontě klid. Celkem bylo mezi léty 1914 a 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků, z nichž zhruba 9,5 milionu padlo.
Vánoční zázrak 1914
Takhle si určitě „hrdinství v bitvě“ nikdo z vojáků, kdo v prosinci 1914 mrzli, hladověli a umírali v zákopech, nepředstavoval. Uběhlo teprve pár měsíců od začátku bojů a už bylo jasné, že to nebude rychlá válečná akce s minimem ztrát, ale dlouhá a vyčerpávající anabáze, v níž zemřou statisíce lidí. Nehostinné podmínky se podepisovaly na fyzickém i psychickém stavu vojáků a s přicházejícími svátky mnozí vojáci vzpomínali na své rodiny, na teplo domova a (alespoň před válkou) známý vánoční klid. Ale místo toho kolem nich stále jen mlha, déšť, zmrzlá země a smrt… a před nimi stále zakopaný nepřítel.
Ale v noci, zrovna na Štědrý den 1914, se začaly dít zvláštní věci.
Na některých úsecích fronty postupně toho dne přestalo pálit dělostřelectvo. Němci umístili svíčky na své zákopy a mrazivým tichem se ozval zpěv vánočních koled.
Totéž se stalo na druhé straně – a Britové odpověděli zpěvem vlastních koled. Obě strany na sebe přes pole ostnatých drátů pokřikovaly vánoční pozdravy. Pak první odvážlivci napůl s obavami, napůl s úlevou - vylezli na okraj zákopu a čekali, zda to protistrana nezneužije. Ale nikdo nevystřelil.
Vojáci obou stran se vydali do „země nikoho,“ sobě naproti. A při setkání si začali potřásat rukama, lámanou řečí poklábosili, vyměnili cigarety i sušenky. Jeden z nejdojemnějších momentů nastal, když si někteří – navzdory blátu a kráterům – dokonce zahráli improvizovaný fotbal.
Vánoční příměří na západní frontě, 1914. Setkání britských a německých důstojníků na území nikoho během neoficiálního příměří.
Jeden z očitých svědků, německý poručík Johannes Niemann to v dopisu popsal: „Popadl jsem dalekohled a opatrně se podíval přes okraj (zákopu), kde se mi naskytl neuvěřitelný pohled na naše vojáky, kteří si s nepřítelem vyměňovali cigarety, kořalku a čokoládu.“
Neuvěřitelné to připadalo všem.
Kapitán sir Edward Hulse: … zpěv, k němuž jsme se všichni, Angličané, Skotové, Irové, Prusové, Württenberčané atd. přidali. Bylo to naprosto ohromující, a kdybych to viděl na kinematografickém filmu, přísahal bych, že to bylo fingované!
Někde se konaly i společné bohoslužby.
Britští a němečtí vojáci společně během vánoční příměří 1914.
Bruce Bairnsfather, který bojoval po celou dobu války, napsal:
„Vždyť já bych si ten jedinečný a podivný Štědrý den nenechal ujít ani za nic… Zahlédl jsem německého důstojníka, myslím, že nějakého poručíka, a protože jsem tak trochu sběratel, naznačil jsem mu, že se mi zalíbily některé z jeho knoflíků..... Vytáhl jsem nůžky na drát a několika šikovnými střihy jsem mu pár knoflíků sundal a dal si je do kapsy. Pak jsem mu dal dva své na oplátku..... Naposledy jsem viděl, jak jeden z mých kulometčíků, který byl v civilu tak trochu kadeřníkem amatérem, stříhal nepřirozeně dlouhé vlasy poddajnému Bocheovi, který trpělivě klečel na zemi, zatímco se mu automatické nůžky plížily po zátylku.“
Henry Williamson, devatenáctiletý vojín Londýnské střelecké brigády, napsal své matce:
„Píšu ti ze zákopů. Je jedenáct hodin dopoledne. Vedle mne hoří koks, naproti mně je „zákop“ (mokrý) se slámou. Ve vlastním zákopu je půda rozbahněná, ale jinde zmrzlá. V ústech mám dýmku darovanou princeznou Marií. V dýmce je tabák. Samozřejmě, říkáte si. Ale počkejte. V dýmce je německý tabák. Haha, říkáte, od zajatce nebo nalezený v dobytém zákopu. Ale ne! Od německého vojáka. Ano, od živého německého vojáka z jeho vlastního zákopu. Včera se Britové a Němci setkali a podali si ruce v zemi mezi zákopy, vyměnili si suvenýry a podali si ruce. Ano, celý den o Vánocích, a jak píšu. Úžasné, že?“
Každý zázrak ale jednou skončí. Nebo ne?
Neoficiální příměří, které vzniklo zcela spontánně, se lišilo sektor od sektoru, ale mnoho svědectví se shoduje v tom, že v určitých úsecích fronty vydržel tento vánoční klid i několik dní. Velitelé obou stran neměli z takového bratříčkování ale ani trochu radost. Báli se podkopání disciplíny a ztráty bojového elánu. Rozkazy k přerušení kontaktu dorazily poměrně rychle, a tak vánoční „mír“ brzy vyšuměl. A do konce prosince už se většinou střílelo jako dřív.
Nicméně pro všechny, kteří se toho tichého příměří zúčastnili, to byl nezapomenutelný okamžik: chvíle, kdy se i ve zmrzlém bahně zákopů dala najít špetka lidskosti.
A ačkoli šlo z hlediska celé války jen o krátkou epizodu, ve které si zcela obyčejní lidé z Anglie nebo Německa podávali ruce, má tenhle příběh dodnes ohromnou symbolickou sílu. Třeba v uvědomění, že nakonec na druhé straně zákopu stojí zase jen člověk.
Fotografie a dopisy, které vojáci tehdy poslali domů, svědčí o tom, že se dokázali na krátkou chvíli zbavit nepřátelství, což dodnes symbolizuje naději, že v konfliktech lze kdykoli – byť třeba jen na krátký okamžik – zapomenout na válečné linie a vzpomenout na to, co nás spojuje.
O událostech vznikl roce 2005 film Šťastné a veselé, jeho režisérem byl Christian Carion:
