Článek
Začíná podzimní část fotbalové ligy. Jak si posvítit na problémové fanoušky?
Jsem celoživotní fanoušek fotbalu. Ale zároveň bezpečnostní expert. A čím častěji se na stadionech objevují incidenty s agresivními fanoušky, tím víc mi běhá mráz po zádech. Nejde jen o záblesky pyra nebo hádky v ochozech. Ve vzduchu visí otázka, jestli je český fotbal připraven i na extrémní scénáře. A co s tím?
Kde se bere problém? Radikální jádra fanoušků
Každý větší klub – Sparta, Slavia, Baník, Bohemka a další – má své tvrdé jádro. Tedy stovky oddaných, ale velmi často i radikalizovaných fanoušků. Jejich vášeň dělá zápasy strhujícími. Ale někteří z nich překračují zákon i návštěvní řád, a to opakovaně.
Při přípravě tohoto textu jsem se „nachytřil“ u mého kolegy Michala Hanuše, specialisty SECURITAS ČR na bezpečnost na stadionech. Popisuje, že mezi těmito stovkami fanoušků bývají jednotky lidí, kteří jsou opravdu nebezpeční: „Když do toho vstoupí alkohol, skupinová mentalita a touha po konfliktu, vzniká vysoce rizikové prostředí. Nejde jen o pyrotechniku, ale i o rvačky, napadení, nebo potenciální použití zbraně. Vzpomínáte na útok na FF UK? Stačí jeden narušený člověk.“
Jak oddělit dobré fanoušky od těch nebezpečných?
Řešení se nabízí: delikventy na stadion vůbec nepustit. Hanuš říká: „Představme si celostátní blacklist osob, které byly policií a soudy označeny jako rizikoví návštěvníci stadionů. Každý klub si už dnes vede vlastní seznam nežádoucích hostů, tedy těch, kteří mají na svědomí vážné přestupky. Ale fanoušci ten zákaz vstupu snadno obcházejí – jdou na jiný stadion nebo použijí cizí lístek.“
Co kdyby ale existoval centrální systém spravovaný Ligovou fotbalovou asociací (LFA)? A co kdyby turnikety na vstupech do stadionů byly propojeny s kamerovým systémem, který ve zlomku vteřiny rozpozná obličej a porovná ho s databází? Pokud by se ukázalo, že jde o nebezpečného recidivistu, turniket by ho dál prostě nepustil.
„Takový systém existuje a není to žádné sci-fi. Už jsme ho i testovali na stadionu FK Teplice,“ říká Michal Hanuš. „Funguje rychle, spolehlivě a náklady na jeho pořízení každým rokem klesají. Stačilo by, abyste v návštěvním řádu stadionu měli podmínku, že se u turniketu na stanoveném místě musíte podívat do kamery, která vám dá zelenou ke vstupu.“ Jenže takovou kameru dnes nelze použít.
A co soukromí? Evropská legislativa je proti
Problém nastává u legislativy. Nařízení EU známé jako AI Act totiž zakazuje využívat rozpoznávání obličejů pomocí AI na veřejných místech. A stadiony se podle zákona mezi taková místa řadí. Přestože už dnes každý stadion první ligy musí mít kamerový systém pokrývající celé hlediště se specifikovaným rozlišením 250 pixelů na metr, žádná z těchto kamer nesmí využívat biometrické rozpoznávání.
„A přitom stadion je soukromý prostor, za který zodpovídá provozovatel – on by si měl tedy rozhodnout, koho vpustí a koho ne. Biometrická verifikace u vstupu je pro mě forma přístupového systému, ne plošné sledování veřejnosti,“ říká Hanuš.
Německo: „rozpoznávači“ místo AI
Zajímavý přístup volí Německo. Tamní legislativa zakazuje biometrickou identifikaci už delší dobu, stejně jako to dělá nový AI Act, rizikové fanoušky na stadionech ale nějak eliminovat musí. Jak?
„Mají speciálně vycvičené policisty, tzv. rozpoznávače. Sledují davy u stadionu a snaží se identifikovat známé výtržníky. Zní to absurdně? Mě to tak připadá,“ komentuje Michal Hanuš. „Navíc tito lidé mají dle kolegů z Německa často potíže i v osobním životě – prý je ta profese prostě deformuje.“
Přitom technika to zvládne rychleji, levněji a s vyšší přesností.
Co teď? A co dál?
Otázka kamerových systémů na stadionech je prostě ožehavá, ale kvůli výše popsaným rizikům se nějak řešit musí. V tuto chvíli čekáme, jak dopadnou jednání mezi LFA, FAČR, Úřadem pro ochranu osobních údajů a ministerstvem vnitra. Během prvních týdnů podzimní části ligy se to ale jistě nestihne a zabezpečení ligových zápasů tak prozatím zůstane „postaru“. A já si jen přeju, aby to zůstalo bez následků.
Chci chodit na fotbal s dětmi. Chci, aby si to mohli užít všichni – bez strachu, bez stresu, s pocitem bezpečí. Technologie tu už je. Teď ještě potřebujeme odvahu a vůli ji využít.
A co vy? Máte pocit, že jsou stadiony bezpečné? Jak byste situaci řešili vy?
