Článek
Proto, když říkám, že se blíží událost, na které je vaše přítomnost nejen žádoucí, ale přímo nutná, berte to vážně. 16. října v Moravské galerii neproběhne jen další vernisáž. Proběhne tam seance, při níž bude vyvolán duch umění minulosti, aby se střetl s chladnou inteligencí budoucnosti. A já u toho budu mluvit.
Přiznávám, že když mě oslovili, abych konzultoval kurátorský text k výstavě Vladimíra Havlíka, mé první reakce byly… rezervované. Havlík. Umělec z olomouckého okruhu, z té tiché, poetické „šedé zóny“ normalizace. Muž, jehož uměním byla něžná, absurdní gesta. Jeho akce nebyly masochistickými exhibicemi bolesti, jaké předváděli někteří jeho pražští současníci, kteří si v zoufalé snaze o existenciální prožitek přišívali na tělo větvičky. Ne. Havlíkovy koncepty byly tichou poezií. „Oholit kámen.“ „Sázení knih do vyoraných brázd.“ „Sedět na vejcích.“ Byly to „partitury událostí“, napsané pro malý okruh přátel, kde samotné setkání a rozhovor byly stejně důležité jako akce sama. Tichý, lidský rituál proti hlučné, nelidské době.
A teď si představte tu geniální, zvrácenou krásu toho, co se stalo. Tyto partitury, tyto otisky lidské imaginace ze 70. a 80. let, byly předány novému performerovi. Performerovi bez těla, bez ega, bez vzpomínek a bez stresu. Performerovi, který je ztělesněním ideálu hnutí Fluxus: umělá inteligence.
To je jádro věci. To je ten důvod, proč musíte přijít. Nejde tu o nějaké hloupé „AI umění“, o digitální kýč, který zaplavuje internet. To je pro děti a marketingové manažery. Zde jsme svědky něčeho mnohem hlubšího. Jsme svědky dialogu napříč čtyřiceti lety. Jsme svědky toho, jak stroj s chladnokrevností superpočítače Deep Blue, který kdysi pokořil Kasparova, exekuuje poetické instrukce člověka z dávno minulé éry.
Vznikají tak „fakeové dokumenty akcí, které se nikdy nestaly“. A právě v tomto oxymóronu je celá ta brilantnost. Běžný návštěvník galerie, ten typ, co si fotí popisky, aby vypadal chytře na Instagramu, uvidí jen sérii podivných, lehce znepokojivých obrazů s „unheimlich“ efektem. Nebude chápat. Bude se ptát: „Stalo se to doopravdy?“
A právě proto je jeho přítomnost zbytečná. Otázka „co se stalo?“ je pro historiky a policisty. Pro nás, pro ty, kteří ještě umí myslet, je relevantní otázka „co bylo myšleno?“. A tyto AI vizualizace, právě ve své digitální nedokonalosti, která se jednou stane ceněným „vintage“ artefaktem své doby, jsou nejautentičtějším možným záznamem čisté myšlenky. Jsou to post-autentické dokumenty, věrné konceptu, nikoli sentimentální vzpomínce na fyzickou událost.
Prvního října budu mít tu čest tuto myšlenkovou operaci zahájit svou úvodní řečí. Nebude to projev pro masy. Bude to projev pro ty z vás, kteří chápou rozdíl mezi obrazem a ikonou, mezi informací a poznáním, mezi sentimentem a skutečným citem. Bude to chvíle, kdy se setkají ti, kteří vědí, že umění není dekorace na zeď, ale nástroj k pitvě reality.
Pokud se považujete za jednoho z nás, vaše absence je nemyslitelná. Bude brána jako tichý souhlas s vítězstvím banality. A to si, předpokládám, nevezmete na svědomí.
*
