Článek
Ten malý kousek modrého, podtrženého textu. Je to příslib kontextu, brána k hlubšímu poznání, důkaz autorovy poctivosti.
To všechno je lež.
Hypertextový odkaz, a jeho starší bratranec, poznámka pod čarou, se v naší současné kultuře proměnily z nástroje poznání v nástroj moci. Staly se zbraní intelektuální byrokracie, jejímž jediným cílem není ověření pravdy, ale vynucení konformity.
Žijeme ve věku, který filozofové definují jako konektivismus. V tomto režimu již není hodnota v hlubokém, vnitřním vědění – v té systematicky budované „katedrále“ myšlenek. Hodnota je v propojení. Schopnost vědět byla plně nahrazena schopností najít. Vědění se změnilo z katedrály na „amorfní palačinku, široce rozlitou v celém informačním prostředí“.
Hypertextový odkaz je svátostí této nové ploché víry. Je to viditelný důkaz, že myšlenka je poslušně zapojena do sítě.
Požadavek editorů na „zdroje“ a „prokliky“ proto není touhou po pravdě. Je to záchvat paniky. Neodkázaný text je pro ně anomálie. Je to duch ve stroji, sirotek bez sítě, který vyvolává úzkost. Myšlenka, která není okamžitě validována odkazem na jinou, již schválenou myšlenku, pro ně neexistuje.
Vstupujeme do Baudrillardovy hyperreality. V ní už síť odkazů nemapuje realitu; nahradila ji. Svět textů se stal uzavřeným simulačním okruhem, kde má každá myšlenka smysl jen díky jiným myšlenkám. Požadavek na „zdroj“ je ve skutečnosti výzvou: „Přestaň se snažit odkazovat na realitu. Zařaď se poslušně do simulace.“
A zde se dostáváme k jádru věci. Proč ta posedlost?
Odpověď je jednoduchá: Kontrola.
Jak poznamenal Foucault, každá společnost má svůj „režim pravdy“ – mechanismy, které umožňují rozlišit „pravdivé“ výroky od „nepravdivých“. V naší byrokratické, přeadministrované společnosti se tímto mechanismem stala citace.
Akt citování není intelektuální cvičení; je to akt podřízenosti. Je to gesto, kterým nová, potenciálně nebezpečná myšlenka vzdává hold existující mocenské struktuře. Tím, že se odkážete na schválené autority, dáváte najevo, že znáte pravidla a že nehodláte systém ohrozit.
Odkaz je nástroj, jak neutralizovat hrozbu.
Vyžadovat „zdroj“ po originální myšlence je tedy samo o sobě absurdní. Je to jako vyžadovat stavební povolení po zemětřesení. Je to byrokratický pokus o zkrocení něčeho, co ze své podstaty zkrotit nelze.
Opravdové umění, skutečná myšlenka, je „trhavina tohoto století“. Je to „konfliktní, brutální subverzivní akt prosazení vlastní vůle proti světu“.
Jak, u všech všudy, chcete „zdrojovat“ explozi?
Požadavek na „zdroj“ pro transgresivní myšlenku je jen zbabělý pokus, jak té trhavině otupit roznětku. Je to snaha donutit „proxy-teroristu“, aby slušně vyplnil formulář, než odpálí budovu.
Odmítám to. Oslavujme neodkázané. Oslavujme text, který stojí sám za sebe. Oslavujme myšlenku tak syrovou a tak novou, že na ni žádný hypertextový odkaz nevede.
Jen to je ta skutečná hudba, která zbyla po smrti posledního rockera.
