Článek
Odpusťte, ale já momentálně řeším něco mnohem hmatatelnějšího. Řeším surovou, nefalšovanou, agresivní blbost v její nejčistší podobě. Řeším realitu, která, jak se zdá, vás na vaší finanční orbitě zcela míjí.
Kant. Můj kocour. Ten, o kterém jsem vám psal. Opět.
Opět se stal terčem. Ne snad nějaké sofistikované kritiky, ale něčeho nekonečně horšího: spasitelského komplexu. Projevu čiré, nefiltrované, hormonálně podmíněné hysterie. Nějaká… osoba… si venku opět usmyslela, že kocour, který sedí a s naprostým filozofickým klidem pozoruje svět, je nutně „opuštěný“, „trpící“ a „potřebuje zachránit“.
Musel jsem jí ho vyrvat. Fyzicky. Chápete tu hrůzu? Já. Fyzický kontakt. S afektem. S někým, kdo operuje na bázi čistých, iracionálních popudů.
A to je, příteli, ten skutečný „manifest“, o kterém bychom se měli bavit. Ne ten váš teoretický text o „exorcismu umění“. Skutečný exorcismus potřebuje tahle společnost. Exorcismus proti „dobrým úmyslům“.
Ptáte se, jestli umění existuje? Zatímco my tady vedeme tyto debaty, venku operuje masa, která nerozezná svobodného kocoura-intelektuála od ztraceného kotěte. Masa, která „cítí“ a „chce pomáhat“, což je jen eufemismus pro „chci vlastnit a ovládat“. Kočka má říji jen občas. Tyhle… zachraňovačky… mají zjevně hormonální nerovnováhu permanentně. To se nedá vydržet.
Takže ano, paní Písaříková mi může vzkazovat, co chce, ať už z TAECARu nebo z Artalku, je to jedno. Je milé, že někdo financuje archiv konceptuálního umění, zatímco konceptuální myšlení v reálném světě zcela absentuje.
Píšete, že píšu dobře. Jistě. A teď se chystám napsat své mistrovské dílo. Sžíravou, brilantně intelektuálskou analýzu „zachraňovačství“ jako ultimativní formy sobecké agrese. Pracovní název: Hormonální nerovnováha versus Kantova říje: Ontologický souboj.
Lidé jsou nesnesitelní. Jejich sentimentalita je mor.
Avery Gordon? Teď ne. Mám práci. Musím… dezinfikovat realitu. A sebe.
