Článek
Včera večer jsem jeden takový moment zažil. Domníval jsem se, že mé intelektuální brnění, kované v ohni četby Nietzscheho a sledování dánského artového filmu, je neprůstřelné. Mýlil jsem se.
Proti Deníku shopaholičky Evy Toulové neexistuje obrana. Existuje pouze ústup. A tím ústupem je vlněný svetr přetažený přes hlavu.
Architektura banality
Nebudu zde rozebírat děj. Rozebírat děj tohoto filmu by bylo jako snažit se analyzovat architekturu hromady sutiny po výbuchu propan-butanu v zahradkářské kolonii. Není tam struktura. Je tam jen chaos. Ale není to ten krásný, dionýský chaos antické tragédie. Je to chaos slevového letáku, který vám někdo nacpal do schránky, i když máte na dveřích nálepku „Nevhazovat reklamu“.
Eva Toulová není režisérka. Režisér tvoří vize. Eva Toulová je spíše médium, skrze které do našeho světa proudí čistá, neředěná esence nevkusu. Viděl jsem ji kdysi v šatech z bankovek. Tehdy jsem se smál. Včera v kině mi ten smích zamrzl v hrdle. Pochopil jsem, že to nebylo dadaistické gesto. Ona to myslela vážně. A stejně vážně myslí i postavu sestry Anežky a jejího spolku „Veganský úsvit“.
Byl jsem svědkem scén, u kterých jsem cítil, jak mi fyzicky odumírají mozkové buňky zodpovědné za vnímání krásy. Václav Vydra bloudící scénářem jako duch, který nemůže najít cestu do záhrobí. Barbora Seidlová, jejíž herecký rejstřík byl redukován na hysterický piskot nad cedulkou „-50 %“.
Bod zlomu: „Je to ze života“
Ale to pravé peklo nebylo na plátně. Peklo sedělo vedle mě.
Většinu filmu jsem strávil v obranné pozici, se svetrem vytaženým až k nosu, abych filtroval vizuální smog. Doufal jsem v konec. Doufal jsem v katarzi. Ale když se v sále rozsvítilo – a bylo nás tam všehovšudy šest, šest trosek vyplavených na břeh absurdity – má přítelkyně pronesla větu, která mnou otřásla víc než celý film.
„Nebuď takový, Petře. Bylo to docela milé. Takové… ze života.“
V tu chvíli se čas zastavil.
Pokud je tohle ze života… pokud je afektované pobíhání po obchodech, nelogické dialogy, které šustí papírem hlučněji než pytlík od brambůrek, a absolutní absence jakékoliv hloubky "ze života"… pak já v tomto životě odmítám participovat.
Tato věta legitimizovala trapnost. Povýšila „cringe“ na ontologickou kategorii. Najednou jsem neviděl špatný film. Viděl jsem dokument. Viděl jsem zprávu o stavu světa, kde vkus je mrtvý a my všichni tančíme na jeho hrobě v botách z výprodeje.
Znojemská hypotéza
Ležím teď ve tmě, můj kocour Kant mi leží na hrudi (jediná bytost, která chápe hodnotu ticha a důstojnosti), a přemýšlím o Znojmě. Režisérka je odtamtud. Děj se tam částečně odehrává. Začínám mít paranoidní pocit, že Znojmo není město. Že je to trhlina v realitě. Místo, kde se fyzikální zákony hroutí pod tíhou slevových akcí.
Existují tam skuteční shopaholici? Mluví spolu lidé ve Znojmě tak, jak mluvili ve filmu? Pokud ano, navrhuji vyhlásit karanténu. Ne zdravotní, ale estetickou.
Závěr z podzemí
Píši tyto řádky jako varování. Nevstupujte do toho kina. Nedívejte se do té propasti. Protože ona se nejen dívá zpátky, ona na vás mrkne umělou řasou a zeptá se, jestli nechcete slevový kupon na lobotomii.
Zůstávám ve svetru. Je to mé poslední útočiště. Tady je tma. Tady je teplo. A hlavně – tady není Eva Toulová.
