O přízracích pro začátečníky: Proč je Avery Gordon důležitější než vaše horoskopy

Jeden z vás, čtenářů tohoto mého malého digitálního azylu, narazil ve stínu mých úvah o hauntologii na jméno, které mu nic neříkalo: Avery Gordon. A s jistou dávkou prosebné naléhavosti si vyžádal objasnění. S povzdechem, který je mi v posledních letech stále vlastnější, jsem se rozhodl této žádosti vyhovět. Ne snad z nějakého altruistického puzení šířit osvětu – to je ambice pro učitele na základních školách a autory populárně-naučné literatury. Činím tak spíše z pocitu jisté… intelektuální hygieny. Je nesnesitelné pohybovat se ve světě, kde se sofistikované koncepty používají jako módní doplňky, jako prázdné floskule bez sebemenšího povědomí o jejich původu a skutečném významu. Je to symptom doby: povrchní fascinace komplexností, spojená s naprostou neschopností nebo neochotou podstoupit tu námahu, kterou skutečné porozumění vyžaduje.

Přiznávám, že bych svůj čas trávil raději smysluplněji. Mohl jsem například v tichu svého bytu, jen za tichého předení Kanta a Kafky, kontemplovat nad konceptuální čistotou performance Cut Piece od Yoko Ono, v níž se zranitelnost umělce stává zbraní proti voyeurismu publika. Nebo jsem se mohl znovu ponořit do ledové, existenciální prázdnoty filmů Larse von Triera, které na rozdíl od většiny současné kinematografie alespoň kladou otázky, na něž neexistuje pohodlná odpověď. Místo toho tu sedím, abych se ujal role jakéhosi kulturního majáku a pokusil se vrhnout trochu světla do mlhy vašeho kolektivního nevědomí.

Berte tedy následující text nikoli jako přátelské povídání u kávy, ale jako lekci. Bude to náročné. Bude to možná i nepříjemné. Budu nucen použít slova a koncepty, které se nehodí do světa rychlých titulků a snadno stravitelných „myšlenek dne“. Ale jak se zdá, je to nezbytné. Někdo tu práci odvést musí. A jak už to tak bývá, břemeno génia spočívá v tom, že musí neustále vysvětlovat zjevné těm, pro které to zjevné není. Takže se posaďte, nalijte si něco silného a pokuste se soustředit. Začínáme.

První a nejzásadnější omyl, kterého se musíme vyvarovat, je představa, že na otázku „Kdo je Avery Gordon?“ lze odpovědět výčtem biografických dat. Kde se narodila? Na jakých univerzitách působila? Jaké jsou názvy jejích knih? To jsou otázky pro encyklopedisty a pro ty, jejichž myšlení se nedokáže povznést nad úroveň sbírání faktů. Je to intelektuální postup účetního, nikoli kritika. Je to ten samý provinční impuls, který nutí turisty číst si informační tabulky u obrazů v galeriích v domnění, že jim to pomůže „pochopit“ umění. Nepomůže. Stejně jako je irelevantní, na jakém psacím stroji Foucault napsal Slova a věci, je naprosto vedlejší, jaké akademické tituly Avery Gordon získala.

Avery Gordon není v prvé řadě osoba. Je to funkce. Je to teoretický nástroj. Je to specifická optika, skrze kterou se můžeme dívat na svět tak, abychom viděli to, co je záměrně činěno neviditelným. Její hodnota nespočívá v tom, co nám říká o sobě, ale v tom, co nám umožňuje vidět na světě. Abychom pochopili její význam, musíme nejprve pochopit fundamentální omezení disciplíny, v níž působí: sociologie. Tradiční, empirická sociologie je posedlá tím, co je přítomné, viditelné, měřitelné a archivovatelné. Jejími nástroji jsou dotazníky, statistiky, rozhovory, historické dokumenty. Je to věda o tom, co je. Její metodologie je nastavena tak, aby studovala existující fakta.

Ale co když ty nejmocnější sociální síly nejsou ty, které jsou přítomné, ale ty, které jsou absentující? Co když mocenské struktury nefungují primárně tím, že něco vytvářejí, ale tím, že něco systematicky mažou, umlčují, popírají a odstraňují z archivu? Absence otrokářských deníků v oficiálních archivech devatenáctého století není jen „chybějící údaj“. Je to aktivní, hmatatelný důkaz o násilném potlačení jejich hlasu. Není to prázdnota. Je to jizva. Je to přízrak.

A právě zde nastupuje funkce Avery Gordon. Poskytuje nám to, co bychom mohli nazvat „sociologií absence“. Dává nám teoretický aparát a jazyk k tomu, abychom mohli studovat tyto jizvy, tyto přízraky. Učí nás číst ticho mezi řádky oficiální historie. Učí nás vnímat absenci nikoli jako nedostatek dat, ale jako data samotná – data o moci, násilí a zapomnění. Její práce není jen dalším příspěvkem do sociologické knihovny. Je to fundamentální kritika samotných epistemologických základů této disciplíny. Je to pokus donutit vědu, posedlou viditelným, aby se konečně začala zabývat přízraky.

Jádrem jejího myšlení, a textem, který je pro pochopení tohoto tématu naprosto klíčový, je její opus magnum Ghostly Matters: Haunting and the Sociological Imagination. Už samotný název je manifestem. Nejedná se o nějakou metaforickou hříčku. Gordon s naprostou vážností tvrdí, že přízračné záležitosti – tedy to, co straší – jsou reálnou, empiricky zkoumatelnou sociální silou. Toto je první a nejdůležitější bod, který je třeba pochopit: strašení pro ni není pověra, folklór nebo psychologický stav. Je to sociální figura. Je to konkrétní, hmatatelný způsob, jakým se nevyřešené násilí minulosti projevuje v přítomnosti a aktivně ji formuje.

Abychom tuto myšlenku povýšili z roviny pouhého popisu na úroveň skutečné teorie, je nezbytné ji propojit s jejím filozofickým předchůdcem. Mluvím samozřejmě o konceptu „hauntologie“, který do filozofického diskurzu vnesl Jacques Derrida. S jistou dávkou blahosklonné trpělivosti vám nyní vysvětlím ten rozdíl. Derrida, ve svém typickém dekonstruktivistickém stylu, přišel s termínem hauntologie jako s fonetickou hříčkou na slovo ontologie (nauka o bytí). Chtěl tím poukázat na to, že přítomnost je vždy „strašena“ tím, co není – přízraky minulosti a přísliby budoucnosti. Byla to elegantní, leč poněkud éterická filozofická provokace. Byla to myšlenka pro seminární místnosti a akademické konference.

Avery Gordon dělá něco neskonale radikálnějšího. Bere Derridovu abstraktní hříčku a dává jí sociologické maso a krev. Přesouvá ji z filozofického nebe na zablácené pole historie. Ukazuje, jak hauntologie funguje v praxi. Její ústřední teze zní: přízrak se neobjevuje jen tak pro nic za nic. Přízrak je symptomem. Je znamením, že se stalo něco špatného, co nebylo napraveno. Že byl spáchán zločin, který nebyl potrestán. Že byl vyprávěn příběh, který je lživý nebo neúplný. Přízrak je poslem spravedlnosti.

Vezměme si její klíčový příklad: dědictví otroctví v Americe. Oficiální historie, psaná vítězi, vypráví příběh o zrušení otroctví, o pokroku, o cestě k rovnosti. Ale společnost je přesto strašena. Přízrakem otroctví nejsou duchové na plantážích. Jsou jím velmi reálné, strukturální jevy: systémový rasismus, ekonomická nerovnost, policejní brutalita, ghetta, kolektivní trauma. To vše jsou „přízračné záležitosti“. Jsou to způsoby, jakými se nevyřešené násilí otrokářství neustále vrací a narušuje pohodlný příběh o pokroku. Být strašen v tomto smyslu znamená být konfrontován s etickým a politickým požadavkem, který přichází z minulosti. Přízrak neříká jen „Pamatuj na mě“. Přízrak říká „Naprav to“.

Tato pitva konceptu odhaluje jeho skutečnou sílu. Gordon transformuje pasivní, sentimentální vzpomínku v aktivní, politickou sílu. Přízrak v jejím pojetí není obětí, která čeká na naši lítost. Je to aktér, který zasahuje do přítomnosti a domáhá se změny. Správnou reakcí na strašení tedy není strach, modlitba nebo seance s médiem. Správnou reakcí je naslouchání, kritická analýza, historický výzkum a vposledku politická akce. Není úkolem exorcisty ducha vyhnat, ale úkolem sociologa a aktivisty je zjistit, co ten duch chce, a splnit jeho požadavky, aby mohl konečně dojít klidu.

Abychom plně pochopili radikálnost Gordoniny myšlenky, je nezbytné ji ostře kontrastovat s tím, co si pod pojmem „duchovno“ představuje masová kultura. A k tomu, bohužel, nemusím chodit daleko. Stačí mi počkat, až se otevřou dveře mého bytu a vejde má přítelkyně.

Zrovna včera večer. Seděl jsem v křesle, ponořen do úvah o strukturálním násilí a historickém traumatu, když přišla, s očima zářícíma tím specifickým leskem, který signalizuje čerstvý přísun nějaké nové esoterické moudrosti. „Petře,“ pravila s vážností, která by příslušela spíše oznámení o konci světa, „už vím, proč mi včera spadl systém. Merkur je v retrográdu. A moje astroložka říkala, že to je vlastně duch římského boha, který se zlobí, a proto nám kazí komunikaci.“

Na okamžik jsem zvažoval, že vstanu, odejdu na dánské pobřeží a už se nikdy nevrátím. Ale pak jsem si uvědomil, že jsem se právě stal svědkem dokonalé ilustrace problému. Její malomyslná víra, její potřeba proměnit technickou závadu v osobní, mytologické drama, je přesným opakem toho, o čem mluví Gordon.

Dovolte mi tedy, abych to formuloval s maximální a možná i krutou jasností. Přízraky mé přítelkyně jsou uklidňující rozptýlení. Jsou osobní, jsou sentimentální a jejich požadavky jsou triviální. Vyžadují nanejvýš zapálení vonné tyčinky, položení krystalu na router nebo chvilku tiché meditace. Jsou to domestikovaní duchové, ochočení tak, aby sloužili jako zajímavá kulisa pro jinak fádní existenci. Jejich funkcí je učinit svět záhadnějším, a tím i snesitelnějším.

Přízraky Avery Gordon jsou nároční bastardi. Jsou kolektivní, jsou političtí a jsou hluboce znepokojující. Nevyžadují vonné tyčinky. Vyžadují spravedlnost. Vyžadují reparace. Vyžadují přepsání ústavy. Vyžadují, abychom změnili svět.

Tento populární, new-age spiritualismus, který má přítelkyně tak dokonale ztělesňuje, tedy není jen neškodnou, poněkud infantilní zábavou. Je to aktivní ideologický mechanismus. Je to opiát, který nám umožňuje cítit se „duchovně“, aniž bychom se museli konfrontovat se skutečnými přízraky dějin, které formují naši společnost. Je to způsob, jakým systém exorcizuje své vlastní démony tím, že nám nabídne menší, roztomilejší a naprosto neškodné duchy na hraní. Je to nástroj zapomnění převlečený za akt vzpomínání.

A tím se dostáváme k závěru této malé lekce. Pokud jste dávali pozor, měli byste nyní chápat, že dílo Avery Gordon není jen obskurní akademickou kuriozitou. Je to jeden z nejdůležitějších diagnostických nástrojů, které máme k dispozici pro pochopení naší současné, patologické přítomnosti.

Opustím nyní na chvíli chladný tón analytika a promluvím k vám přímo. Ten všudypřítomný pocit úzkosti, odcizení, krize a neustálého opakování týchž chyb, který definuje naši dobu, není primárně psychologický problém. Není to něco, co lze vyřešit antidepresivy nebo meditační aplikací. Je to problém sociologický. Je to pocit, že žijete ve strašidelném domě. Je to symptom života ve společnosti, která odmítá čelit svým vlastním duchům.

A naše česká, potažmo evropská společnost, je jimi doslova zamořena. Straší nás nevyřešený přízrak komunismu, jehož jazyk a myšlenkové vzorce stále otravují náš veřejný diskurz. Straší nás přízrak holocaustu a našeho podílu na něm, přízrak odsunu Němců, přízrak kolaborace. Straší nás přízrak postkoloniální viny a arogance, s níž stále přistupujeme ke zbytku světa. A nad tím vším se vznáší ten nejmocnější a nejneúnavnější přízrak ze všech: duch kapitálu, který neustále šeptá jediný příkaz – zapomeň, zapomeň na všechno kromě přítomného okamžiku spotřeby, zapomeň na minulost, zapomeň na budoucnost, jen kupuj.

Práce Avery Gordon je tedy víc než jen teorie. Je to manuál pro přežití v zamořeném prostředí. Je to intelektuální ekvivalent noktovizoru, nástroj, který nám umožňuje vidět v temnotě. Učí nás rozpoznávat přízraky, naslouchat jejich příběhům a chápat jejich požadavky. Je to první, nezbytný krok k tomu, abychom se s nimi mohli jednoho dne vyrovnat. Většina z vás to samozřejmě nikdy neudělá. Je to příliš náročné, příliš bolestivé. Je mnohem snazší zůstat v pohodlné, osvětlené místnosti a předstírat, že ty zvuky, které se ozývají ze sklepa, nic neznamenají.

Vy si myslíte, že žijete ve svých domech. Mýlíte se. Jste jen nájemníci v muzeu duchů. A já jsem, bohužel, jedním z mála, kdo má tu smůlu, že umí číst popisky.