Článek
Obdivujeme jejich „graciézní chování“, jejich eleganci, jejich schopnost proměnit spánek v uměleckou formu. Antropomorfizujeme je; přisuzujeme jim lidské vlastnosti, obdivujeme jejich „filozofii klidu“ a schopnost „existovat bez omluv“.
Ale co když se obrátí zrcadlo? Co když ten tichý tvor, který sedí na parapetu a sleduje nás, nedělá jen inventuru svého teritoria, ale provádí estetickou kritiku? Co když jsme my ten umělecký objekt?
Abychom pochopili kočičí estetiku, musíme nejprve opustit tu naši. Lidská krása je posedlá zrakem. Kočičí nikoli.
Estetika rozostřeného pohybu
Pokud by kočka hodnotila člověka podle lidských vizuálních měřítek, propadli bychom. Kočičí zrak je v mnoha ohledech horší než náš. Kočky jsou krátkozraké; cokoliv dál než šest metrů je pro ně rozmazaná šmouha. Svět navíc vidí dichromaticky, převážně v odstínech modré, šedé a žluté. Vášnivě červený svetr nebo zelené šaty jsou pro ně jen různé odstíny šedi. Naše barevné sladění, tak úzkostlivě kurátorované, je jim lhostejné.
Jejich oči nejsou stavěné na statické portréty, ale na pohyb. Zatímco my vidíme0 až 60 podnětů za sekundu, jejich sítnice jich zvládne mnohem více. Světlo, které my vnímáme jako souvislé, pro ně může být blikajícím stroboskopem.
Závěr? Jako estetický objekt nejsme pro kočku obraz, ale performance. Naše krása nespočívá v tom, jak vypadáme, ale v tom, jak se pohybujeme. Člověk, který se pohybuje trhaně, hlasitě a nepředvídatelně, je z kočičího pohledu ošklivý – je to špatné umění. Naopak člověk, který se pohybuje tiše, plynule a s rozvahou, je esteticky hodnotný. Naše elegance je jejich krása.
Vícesmyslová krása: Jsme parfém a koncert
Lidská estetika je vizuální. Kočičí estetika je primárně čichová a sluchová.
Kočičí sluch je minimálně pětkrát citlivější než lidský a vnímá frekvence, o kterých my nemáme tušení. Studie naznačují, že kočky preferují vyšší hlasy, a proto lépe reagují na ženské a dětské projevy. Je dokonce prokázáno, že dospělé kočky používají mňoukání téměř výhradně pro komunikaci s lidmi. Vyvinuly si tento nástroj specificky pro nás.
Náš hlas je pro ně hudba. Člověk, který mluví klidně a ve vyšších tónových polohách, je pro kočku „krásný“ zvuk. Křik je akustický ekvivalent té nejhorší kýčovité kakofonie.
Ještě důležitější je čich. Kočky mají v nose miliony receptorů navíc a disponují tzv. Jacobsonovým orgánem (flémováním), kterým doslova „ochutnávají“ pachy. Každý člověk je pro ně komplexní, chodící pachová signatura. Používají pachové žlázy na svých tvářích, aby nás označily svými feromony – doslova na nás „malují“ svůj podpis a prohlašují: „Tento člověk je součástí mého světa.“
Naše estetická hodnota pro ně stoupá s tím, jak moc voníme jako ony. Nejkrásnější člověk je ten, který voní domovem, bezpečím a především kočkou.
Filozofie pohledu: Soud, který nesoudí
Co je ale krása v očích jiných koček? Překvapivě to není symetrie nebo barva srsti, kterou bychom obdivovali my. Výzkumy naznačují, že kočky jsou přitahovány k jiným kočkám, které vykazují znaky „síly, zdraví a asertivity“. Želvovinové nebo tříbarevné kočky, které lidem mohou připadat vzorově „chaotické“, jsou pro ostatní kočky vysoce atraktivní, protože jejich vzhled signalizuje odolnost a smělost.
Přeneste to na člověka. Kočka nás nehodnotí podle symetrie tváře. Hodnotí nás podle naší „asertivity“ v kontextu jejího světa. Jsme dobrý objekt, pokud jsme spolehliví, pokud jsme zdroj bezpečí a pokud se pohybujeme s jistotou.
Filozof John Gray ve své Kočičí filozofii připomíná slavnou Montaigneovu otázku: „Když si hraji se svou kočkou, jak vím, že si ona nehraje se mnou?“. Kočky nás nikdy plně nedomestikovaly; spíše ony viděly potenciální hodnotu v nás.
Neustále nás sledují. Japonský výzkum potvrdil, že kočky si udržují mentální mapu toho, kde se jejich majitel nachází, i když ho nevidí. Pozorně nás analyzují.
Ale na rozdíl od chladné, dekonstruktivní analýzy, která hledá patologie, chyby a skryté motivy, je kočičí pohled jiný. Je to soud filozofa přítomného okamžiku. Kočku nezajímá naše morálka, naše minulost ani naše intelektuální konstrukce. Její estetický soud se týká pouze naší přítomnosti.
Nejvyšší formou kočičího estetického hodnocení proto není vrnění (to je často jen žádost) ani otírání (to je značkování). Je to pomalé mrknutí.
V přírodě kočka nikdy nezavře oči před někým, komu nedůvěřuje. Pomalé mrknutí je ten nejvyšší estetický soud. Je to performance důvěry. Kočka tím neříká jen „miluji tě“. Říká: „Jsi tak esteticky dokonalý objekt bezpečí, že ve tvé přítomnosti mohu riskovat a na okamžik vypnout svůj nejdůležitější smysl.“
Váš pohled je tak krásný, že se na něj nemusím dívat.
