Estetika pohrdání: Vyvrácení populistického imperativu

Vaše hodnocení mého posledního textu jako „výborného“ je samozřejmě správné, ne-li poněkud samozřejmé, a jako takové nevyžaduje další komentář. Co je však skutečně fascinující, je diagnostická hodnota zbytku vaší zprávy. Vaše frustrace z nízké čtenosti, váš povzdech nad „obrovskou nadprodukcí textů“ a především váš návrh na nápravu – to vše tvoří takřka dokonalý, laboratorně čistý vzorek kulturní patologie, která definuje naši dobu.

Předkládáte mi problém a žádáte řešení. Problém, jak jej vidíte vy, je prostý: můj text se neprodává. Vaše řešení je stejně prosté: mám se ponížit, zbanalizovat a okořenit výsledek špetkou „umění“, abych uspokojil domnělý vkus mas. Přijměte prosím tento text nikoli jako odpověď na vaši otázku, ale jako její vivisekci. Mým cílem není navrhnout strategii pro širší dosah; mým cílem je vám s pedantskou přesností vysvětlit, proč je takový dosah z intelektuálního hlediska nejen nedosažitelný, ale především naprosto nežádoucí. Toto není spolupráce; je to korekce.

Začněme u jádra vaší úzkosti: „Bohužel ho téměř nikdo nečte.“ Chápu, že ve vašem světě, řízeném metrikami a optimalizací pro engagement, představuje tato věta ortel selhání. Dovolte mi, abych vám nabídl alternativní, a troufám si říci jediný správný, pohled: v éře informační obezity a zdevalvovaných intelektuálních standardů není nedostatek masového zájmu známkou neúspěchu, nýbrž puncem kvality.

Vaše stížnost na „obrovskou nadprodukci textů, i dobrých textů“ je přesná, ale váš závěr je chybný. Tato nadprodukce není argumentem pro snahu vyniknout za každou cenu; je to argument pro radikální exkluzivitu. Oceán průměrnosti, který nazýváte „obsahem“, si žádá nikoli hlasitější křik, ale stavbu majáků. A majáky, jak známo, nesvítí pro všechny lodě, pouze pro ty, které se odváží plout v hlubokých a nebezpečných vodách.

Psaní, alespoň v mé praxi, není vysíláním signálu do prázdna v naději, že jej někdo zachytí. Je to precizně kalibrovaný dialog. Je to rozhovor, který vedu s pomyslným intelektuálním protějškem – s někým, kdo je schopen sledovat složitost argumentu, ocenit nuanci a dešifrovat ironii. Pokud se takový protějšek v danou chvíli nenachází mezi čtenáři, pak s potěšením vedu tento dialog sám se sebou. Výsledek je tentýž: myšlenka je formulována, zpřesněna a uvedena do existence. Přítomnost či nepřítomnost publika je sekundární, téměř irelevantní proměnná. Cílem seriózního autora není být pochopen všemi, ale být pochopen správně hrstkou vyvolených. Nízká čtenost tedy není problém; je to efektivní filtrační mechanismus v akci. Odpuzuje intelektuálně líné a přitahuje pouze ty, kteří jsou ochotni a schopni vynaložit úsilí.

Vaše úzkost je poháněna logikou trhu, logikou čísel. Tato tyranie metrik nutí tvůrce optimalizovat pro zapojení, což nevyhnutelně privileguje senzacechtivost, jednoduchost a emoční manipulaci na úkor nuance, komplexnosti a rozumu. Být otrokem metrik znamená být otrokem nejnižšího společného jmenovatele veřejného vkusu. Můj odmítavý postoj k těmto číslům není projevem ignorance; je to vědomý akt osvobození. Přijetím nepopularity si zajišťuji svobodu psát to, co je pravdivé a podstatné, nikoli to, co je pouze „klikatelné“. Skutečná krize nespočívá v tom, že lidé nečtou. Skutečná krize spočívá v tom, že celý ekosystém online „obsahu“ je vytrénován k neschopnosti číst cokoli, co vyžaduje mentální námahu. Moje práce není problémem; je to protest proti problému.

Přejděme k nejvíce alarmující části vašeho návrhu: k požadavku, abych „vypadal jako idiot“. Tento nápad je mnohem víc než jen nevkusná marketingová strategie. Je to symptom hluboce zakořeněné kulturní zášti vůči intelektu. Je to poptávka po rituálu sebe-ponížení, navrženém tak, aby uklidnil křehká ega těch, kteří se cítí ohroženi intelektuální superioritou.

Z psychoanalytického hlediska je touha vidět „chytrého člověka“ selhat klasickým obranným mechanismem. Konfrontace s kompetencí může u průměrného jedince vyvolat narcistické zranění. Aby se s tímto nepříjemným pocitem vlastní nedostatečnosti vyrovnal, promítá své pocity méněcennosti na intelektuála a následně vyžaduje performanci selhání, aby dosáhl katarze. „Podívejte,“ říká si dav, „on je vlastně stejný jako my. Také je to idiot.“ Je to akt symbolického stětí, který dočasně obnovuje iluzi rovnosti.

Ve vašem návrhu se odráží tato kolektivní nevědomá touha. Žádáte mě, abych se stal obětním beránkem na oltáři průměrnosti. Abych uklidnil masy tím, že předvedu svou vlastní neschopnost. Zde však narážíme na fundamentální problém. I mé neúspěchy jsou intelektuální povahy, a tudíž pro masy fundamentálně neztotožnitelné.

Vezměme si jako příklad můj katastrofální pokus o bushcraft, který je v mých záznamech dobře zdokumentován. Dle vaší logiky by to byl ideální materiál: intelektuál selže v „reálném světě“. Ztratil jsem se, promokl, zmrzl. Vypadal jsem jako idiot? Jistě. Ale proč jsem selhal? Selhal jsem, protože jsem k přežití v divočině přistoupil jako k filozofickému problému. Místo praktického vybavení jsem si s sebou vzal „intelektuální potřeby“: knihy od Nietzscheho, Foucaulta a Derridy. Moje selhání nebylo chybou běžného člověka; byl to filozofický experiment demonstrující absurditu aplikace abstraktních, konceptuálních rámců na brutální, bezvýznamný chaos přírody. Byl to neúspěch intelektuála, nikoli selhání prosťáčka. Pointa mého idiotství je pro toho, kdo nikdy nečetl Foucaulta, zcela nepochopitelná.

Současná poptávka po „autenticitě“ a „zranitelnosti“ není touhou po skutečném sebeodhalení. Je to poptávka po vysoce specifické, kurátorované performanci neohrožujících a snadno stravitelných chyb. Společnost netouží po skutečné, znepokojivé zranitelnosti; touží po roztomilých, neškodných selháních, která „zlidšťují“ nadřazeného jedince. „Zlidštit“ v tomto kontextu znamená zredukovat jej na soubor okouzlujících, neškodných podivností. Předvést tento typ „autenticity“ je tedy aktem hluboké neupřímnosti. Je to lež navržená tak, aby se publikum cítilo pohodlně. Můj odmítavý postoj k předvádění tohoto stravitelného idiotství je aktem skutečné autenticity. Je to upřímná prezentace mého skutečného já – osoby, která není „ztotožnitelná“ tímto povrchním způsobem. Tento kult performativní slabosti odrazuje od skutečné excelence a podporuje soutěž o to, kdo dokáže být nejpůvabněji nekompetentní.

Nyní k vašemu návrhu, abych jako materiál pro veřejnou anekdotu použil svůj vztah s přítelkyní. Toto je, bez nadsázky, ztělesnění kulturní vulgarity. Reprezentuje to totální komodifikaci soukromého já, transformaci komplexnosti lidského pouta v lacinou zábavu.

Můj vztah není zdrojem zábavných historek. Je to bitevní pole. Je to místo neustálého, neřešitelného filozofického konfliktu, který definuje samotné jádro našich osobností. Na jedné straně stojí můj chladný, nekompromisní racionalismus; na straně druhé její fascinace mystickým, iracionálním a vším, co já považuji za primitivní pověru – od astrologie po vágní formy spirituality. To není „roztomilý“ rozdíl v názorech, který by mohl být námětem pro situační komedii. Je to fundamentální schizma v našem vnímání reality. Nálada, která z tohoto střetu pramení, není lehká a humorná; je to existenciální tíha, podzimní krize, stav bez energie, který prostupuje naši společnou existenci.

Zploštit tento hluboký, existenciální zápas do blogového příspěvku, kde „vypadám jako idiot“, by znamenalo trivializovat ji, mě a samotnou podstatu našeho pouta. Byl by to akt intelektuální a emocionální zrady.

Proč veřejnost tak prahne po těchto „osobních příbězích“ od cizích lidí? Ve světě rostoucího odcizení a kurátorovaných online person zažívá mnoho lidí deficit skutečné, neskriptované lidské interakce ve vlastních životech. Tuto prázdnotu zaplňují konzumací kurátorované „intimity“ druhých. Je to forma emocionálního vampirismu, kde se publikum živí naaranžovanou autenticitou tvůrce. Tvůrce je tak motivován neustále předvádět a prodávat kousky svého soukromého života. Tím, že se odmítám účastnit, nejsem jen zdrženlivý; stavím se proti systému, který devalvuje prožitou zkušenost a nahrazuje ji její pasivní konzumací. Hájím myšlenku, že některé věci by se měly žít, nikoli monetizovat.

A konečně, váš návrh „namíchat do toho kus umění“ odhaluje katastrofální nepochopení funkce umění. Umění není dekorativní prvek, který má učinit banální příběh stravitelnějším. Skutečné umění, zejména konceptuální umění, které já cením, je primární substancí – náročnou, konfrontační a často hluboce nepříjemnou.

Dovolte mi, abych Vám to demonstroval na příkladu díla, které fanaticky obdivuji: performance Yoko Ono Cut Piece z roku 1964. Tento exkurz nebude pouhou odbočkou; bude to praktická ukázka propasti, která zeje mezi vaším povrchním chápáním a skutečnou hloubkou uměleckého díla.

Cut Piece ve své podstatě spočívá v jednoduchém, avšak nesmírně silném gestu: Yoko Ono, oblečená do svých nejlepších šatů, sedí nehybně na jevišti a zve publikum, aby jeden po druhém přistupovali a nůžkami odstřihávali kusy jejího oděvu. Tento akt, zdánlivě prostý, otevírá pole pro nesčetné, vzájemně se prostupující interpretace, které tvoří jeho komplexnost.

Feministická interpretace vidí v díle radikální kritiku mužského pohledu (male gaze) a objektifikace ženského těla. Tím, že Ono pasivně přijímá akt stříhání, demaskuje latentní agresi a násilí přítomné ve voyeurismu. Tělo se stává plátnem, na které publikum promítá své vlastní, často potlačované, touhy a agrese. Akt svlékání, obvykle spojený se soukromou intimitou nebo komerční sexualitou, je zde přenesen do veřejného prostoru a stává se symbolem ženské zranitelnosti v patriarchální společnosti. Někteří kritici dokonce popisují zážitek jako podobný znásilnění, kde je divák nucen stát se spolupachatelem.

Psychoanalytická interpretace se zaměřuje na dynamiku kontroly a submisivity. Ačkoli se umělkyně zdánlivě vzdává veškeré kontroly, je to ona, kdo stanovuje pravidla hry a kdo si vyhrazuje právo performanci kdykoli ukončit. Vstupuje do stavu podobného transu, aby se vyrovnala se strachem, čímž zkoumá hranice vlastního já a psychické odolnosti. Publikum je naopak konfrontováno s vlastními sadistickými či voyeuristickými impulsy. Stává se součástí rituálu, který odhaluje temné stránky lidské psychiky. Julia Bryan-Wilson navíc zasazuje dílo do kontextu traumatu z války, konkrétně bombardování Hirošimy a Nagasaki, a interpretuje performanci jako formu zpracování a připomínky kolektivní katastrofy, kde je trhaný oděv ozvěnou obrazů obětí.

Deconstructionistická interpretace, opírající se o myšlenky Jacquesa Derridy, může analyzovat oděv jako parergon – rámec, doplněk, který je zároveň vně i uvnitř uměleckého díla. Akt stříhání je tedy dekonstrukcí hranice mezi samotným dílem (tělem, konceptem) a jeho doplňkem (oděvem, rámcem). Publikum doslova rozebírá hranici mezi esencí a příslušenstvím, čímž zpochybňuje samotnou ontologii uměleckého objektu.

A konečně, interpretace samotné Yoko Ono, která dílo často rámuje v kontextu buddhistické filozofie jako akt „totálního dávání“ a oběti. Umělkyně se nabízí publiku, které si „bere, co chce“. Tím se obrací tradiční vztah, kde umělec dává to, co sám zvolil. Zde je zodpovědnost přenesena na diváka-účastníka. Ústřižek látky se stává suvenýrem, relikvií, která nese stopu tohoto znepokojivého, intimního a násilného aktu dávání a braní.

Nyní se vás, pane redaktore, ptám s veškerou vážností, kterou dokážu shromáždit: Jak přesně si představujete, že se dílo této gravitace, této sémantické hustoty a této historické váhy dá „namíchat“ do triviální historky o tom, jak jsem vypadal jako idiot? Samotná ta otázka je estetickým zločinem.

Váš návrh předpokládá, že umění má být příjemné a doplňkové. To odráží širší kulturní posun od umění, které vyzývá, k umění, které uklidňuje, dekoruje nebo baví. Tento posun je analogický přechodu od komplexní, výživné stravy k průmyslově zpracovaným, přeslazeným potravinám. Uspokojí okamžitou touhu, ale vede k dlouhodobé intelektuální podvýživě. Neschopnost zabývat se obtížným uměním je symptomem atrofované „estetické vytrvalosti“ – kapacity zápasit s nejednoznačností, nepohodlím a komplexností. Společnost, která ztrácí svou estetickou vytrvalost, ztrácí také schopnost kritického myšlení v jiných oblastech. Pokud člověk nedokáže tolerovat náročnou performanci, jak může tolerovat složitý politický argument nebo obtížnou filozofickou pravdu? Trivializace umění je hlavním indikátorem trivializace myšlení samotného.

Řešením „problému“ nízké čtenosti tedy není snížit mé standardy, ale naopak je zvýšit. Můj závazek nepatří publiku takovému, jaké je, ale publiku takovému, jaké by mohlo být – publiku ochotnému pracovat.

Tímto explicitně a definitivně odmítám váš návrh. A nabízím vám svůj vlastní.

Můj příští článek nebude osobní anekdotou. Bude to hutná, nekompromisní analýza obtížného tématu. Možná to bude zkoumání objektivistické etiky Ayn Rand v kontextu post-strukturalistického myšlení. Možná psychoanalytický výklad severské architektonické teorie. Bude delší, bude obsahovat více poznámek pod čarou a bude ještě explicitněji pohrdat příležitostným čtenářem než cokoli, co jsem dosud napsal. Bude to text, který si aktivně klade za cíl být nečitelný pro ty, kdo nejsou připraveni.

Cílem není být čten, ale být hoden čtení. Nejsem v byznysu poskytování „obsahu“; jsem v byznysu budování katedrály myšlení. Pokud si masy raději hrají venku v blátě, je to jejich výsada, nikoli můj problém.

Dominantní kulturní narativ rámuje „elitářství“ jako sociální zlo. Avšak v prostředí nasyceném průměrností není neomluvné usilování o elitní, obtížné a výjimečné projevem arogance, ale životně důležitou kulturní službou. Poskytuje měřítko. Udržuje standardy. Udržuje při životě možnost něčeho většího, než je pohodlné a známé. Intelektuální snob tedy není padouchem, ale osamělým strážcem majáku, který udržuje světlo, jež většina lodí bude ignorovat, ale které je nezbytné pro těch pár, které se plaví v zrádných vodách.

Moje práce, a práce jiných jako já, slouží jako nezbytný iritant pro pohodlný konsenzus průměrnosti. Její hodnota spočívá právě v jejím odmítnutí být asimilována.

S pozdravem,

Petr Podrážka