Článek
Místo toho jsem byl svědkem tiché, chladné a intelektuálně brutální dekonstrukce. Film Franz Agnieszky Holland není poctou Kafkovi. Je to pitva jeho přízraku a obžaloba naší nekrofilní touhy ho vlastnit.
Zbraň zdrženlivosti
Žijeme ve věku spektáklu. Moderní kinematografie, zejména ta životopisná, se stala pouhým dodavatelem emocionálních injekcí pro unavené publikum. Očekáváme jasné příběhy, snadno čitelné emoce a na konci katarzi, která nás ujistí, že život, i ten tragický, měl nějaký smysl. A právě proto je film Franz tak radikálním a pro mnohé nepochybně nesnesitelným zážitkem.
To, co by průměrný divák, zvyklý na hollywoodskou dietu, mohl označit za „dramatickou plochost“, je ve skutečnosti nejostřejší zbraň v arzenálu Agnieszky Holland. Její styl není plochý; je eliptický. Odmítá nám dát uceleného Kafku. Místo toho nám předkládá fragmenty, střepiny, kaleidoskop úzkosti a protichůdných svědectví. Je to záměrný akt sabotáže diváckého očekávání. Hollandová natočila „anti-biopic“ - film, který se vzpírá své vlastní formě. Proč? Protože jeho obsah je kritikou přesně toho, co životopisné filmy dělají: komodifikace duše. Film ukazuje, jak se z Kafky stal turistický fetiš, absurdní „Kafka Burger“, a na formální úrovni se odmítá tohoto kanibalismu účastnit. Jeho ticho a zdrženlivost jsou formou estetického protestu. Je to film, který odmítá proměnit Kafku v další snadno stravitelný produkt.
Anachronismus jako skalpel
Během sledování filmu si vnímavější divák (kategorie, do níž se, jak doufám, počítáte i vy) mohl všimnout jistých anomálií. Nenápadných, téměř podprahových prvků, které do historického rámce nezapadají. Modernistický obraz na zdi. Současné náramkové hodinky na ruce herce. A především, drásavá, anachronická hudba polské kapely Trupa Trupa, která řeže do ticha jako sklo.
Nenechte se mýlit. To nejsou chyby. To jsou promyšlené útoky. Jsou to akty intelektuálního násilí, které mají jediný cíl: vytrhnout vás z pohodlné iluze a připomenout vám, že se díváte na konstrukt. V divadelní teorii pro to máme termín: Brechtův Verfremdungseffekt, neboli zcizovací efekt. Je to technika, která záměrně rozbíjí čtvrtou stěnu, aby zabránila pasivní emocionální identifikaci a donutila diváka k aktivnímu, kritickému myšlení.
Hollandová vám nedovolí zapomenout, že nesledujete „skutečného“ Kafku. Neustále vám ukazuje švy, dráty a lešení své vlastní fikce. Postavy mluví přímo do kamery, film přetáčí scény, aby ukázal, co se nestalo. Je to projev intelektuální poctivosti. Na rozdíl od konvenčních životopisů, které lživě předstírají, že vám ukazují „jak to bylo“, Franz s arogantní upřímností říká: „Toto je jen jedna z možných verzí. Toto je performance. A teď přemýšlejte, co to znamená.“
Topografie absence
Jádrem filmu je tedy paradox: je to portrét muže, který si přál nebýt portrétován. Kafkovo slavné přání, aby Max Brod spálil jeho dílo, bylo ultimativním pokusem o sebezničení, o únik před zvědavým pohledem budoucích generací. Film toto přání respektuje tím, že nám Kafku nikdy skutečně nedá. Zůstává prázdnotou, dírou, neuchopitelným přízrakem ve středu svého vlastního příběhu.
To, co sledujeme, není život, ale boj o jeho narativ. Postavy nevzpomínají, ony kolonizují. Každý si z Kafkovy paměti snaží urvat kus pro sebe, vnutit mu svůj vlastní význam. Film tak není o Kafkovi. Je o nás. O naší zoufalé potřebě přivlastnit si, interpretovat a konzumovat životy druhých, zejména těch mrtvých.
A právě zde leží zdroj té existenciální tíhy, která některé slabší povahy (jak jsem zaslechl) dohnala až k slzám. Film zrcadlí náš vlastní, univerzální strach: strach ze ztráty kontroly nad vlastním příběhem. Co po nás zbude? Jaké legendy, jaké lži, jaké sentimentální kýče se budou vyprávět, až se nebudeme moci bránit? Film o Kafkovi se stává filmem o vás. A to je pohled, který není zrovna uklidňující.
Coda: Brutalismus posledního slova
A pak přijde konec. Žádná katarze. Žádné smíření. Jen chladný, syrový úder v podobě písně skupiny Trupa Trupa. Text, který je spíše konstatováním než poezií: „Tady je láska a tady její hrob. Nic víc.“
Je to finální akt zcizení. Poslední, nemilosrdné odmítnutí poskytnout divákovi jakoukoli emocionální útěchu. Po dvou hodinách dekonstrukce mýtu nepřichází smířlivá tečka, ale brutalistický epitaf. Holá, nezdobená, funkční věta, která odstraňuje veškerý sentiment. Není to nářek. Je to titulek. Závěr, který vás donutí opustit vaše slzy a konfrontovat argument filmu v celé jeho intelektuální nahotě: za všemi příběhy, za vší mytologií, je jen holý fakt existence, která byla a pak nebyla.
Franz je film, který si své publikum nezaslouží. Je příliš inteligentní, příliš chladný a příliš upřímný pro dobu, která si žádá jen snadné lži a teplé pocity. Je to film, který neuklidňuje, ale irituje. A právě v tom spočívá jeho tichá, kacířská velikost.
