Článek
Úvodem malá poznámka spolupracovníka: autor v textu používá označení „Frída Kakao“. Jde o slovní hříčku odkazující na Frídu Kahlo, avšak v této podobě se jedná o punkovou performerku, která maluje syrové obrazy, monotónně mlátí do plechu a křičí texty o černých sýkorách. Není to tedy žádné „teploučké kakao“, ale spíše undergroundová, hlučná a drásavá figura. Tento kontext je dobré mít na paměti při čtení následující analýzy.
Kakao, klišé a kult kňučení
Než přistoupíme k pitvě, je nutné nejprve odstranit nánosy sentimentálního balastu, které halí náš operační stůl. Předmětem zkoumání je fenomén známý pod pseudonymem Frída Kakao – konstrukt, jehož analýza vyžaduje nikoli uměleckohistorickou citlivost, nýbrž chladnou preciznost patologa. Je třeba dekonstruovat veřejnou tvář, abychom mohli odhalit mechanismus, který se skrývá pod ní.
Začněme u jména samotného, u té prvotní, nejhrubší vrstvy lži. „Frída Kakao“. Je téměř nemožné vyslovit tato dvě slova bez mimovolného zašklebení. Je to zvukový ekvivalent přeslazeného instantního nápoje pro děti, marketingový slogan převlečený za jméno. Evokuje přesně to, co má: teplo, neškodnost, jakousi domestikovanou, plyšovou exotičnost, dokonale stravitelnou pro publikum, které si plete umění s pohodlím. „Frída“ je cynickou a poněkud urážlivou apropriací skutečné umělecké tragédie, redukovanou na snadno rozpoznatelný brand. Přídavek „Kakao“ pak celou věc uzemňuje v infantilní, neohrožující rovině. Není to jméno umělkyně; je to název produktové řady pro emocionálně zanedbané.
Z tohoto jména logicky vyrůstá celá veřejná persona: pečlivě kurátorovaný obraz rozmarné, autentické, možná lehce melancholické, ale vposledku naprosto bezpečné tvořivosti. Je to pastiš uměleckých klišé, sestavený s precizností marketingového oddělení. Každý prvek této fasády – od vizuálního stylu až po tematické okruhy – je navržen tak, aby spouštěl předvídatelné a snadno zpracovatelné emocionální reakce. Jedná se o umělecký ekvivalent nástěnné samolepky s nápisem „Žij, směj se, miluj“. Tato manufaktura na autenticitu není pouhou uměleckou volbou; je to přímá a logická odpověď na mechanismy ekonomiky pozornosti. Persona „Frída Kakao“ je brandová identita, optimalizovaná pro engagement na sociálních sítích. Ztělesňuje formu „autenticity“, která je sama o sobě vysoce prodejnou komoditou. Není to umění v pravém slova smyslu; je to správa značky, jejímž cílem je navigovat tržištěm pocitů, maximalizovat dosah a oslovit předem identifikovanou spotřebitelskou základnu toužící po neohrožujícím, emočně rezonujícím „obsahu“.
Cílová demografická skupina tohoto produktu je zřejmá. Značka „Frída Kakao“ míří s neomylnou přesností na emocionálně inkontinentní segment populace – na ty, kteří v umění nehledají výzvu, konfrontaci s realitou či intelektuální nepohodlí, ale naopak jemné potvrzení vlastních sentimentálních banalit. Je to umění pro lidi, kteří nacházejí hluboký smysl v inspiračních citátech superponovaných na fotografie západů slunce. Je to umělecký ekvivalent antidepresiva, které neléčí, pouze tlumí příznaky prázdnoty. A v tomto ohledu je, nutno uznat, mimořádně úspěšná.
Persona non grata: ortogonální řez maskou
Poté, co jsme s chirurgickou brutalitou odstranili povrchovou tkáň, můžeme přistoupit k jádru věci. Jeden ze spolupracovníků použil pro popis vztahu mezi umělkyní a její maskou termín „ortogonální“. Je to označení půvabně amatérské, postrádající teoretickou rigoróznost, ale přesto s jistou geometrickou elegancí, kterou si dovolím povýšit na nosný koncept. Ortogonální vektory v matematice sdílejí společný počátek, avšak směřují do zcela nezávislých, na sebe kolmých dimenzí. Nemohou se nikdy protnout, jejich trajektorie jsou navzájem cizí. Toto je dokonalá metafora pro vztah mezi skutečnou osobou, Terezou Damcovou, a jejím veřejným avatarem, Frídou Kakao. Vycházejí ze stejného těla, ale existují v naprosto oddělených psychologických a ontologických rovinách.
Důkazem této ortogonality je popis skutečné umělkyně: Tereza Damcová je údajně osobou „neurotickou, malinkou, hubenou“, která působí, jako by měla „okamžitě vypuknout v pláč“. Tato křehká, úzkostná, téměř neviditelná realita stojí v dokonalém, devadesátistupňovém protikladu k robustní, rozmarné a nekonečně přístupné personě „Kakao“. Nejde o pouhou plachost či uměleckou stylizaci. Jde o fundamentální schizma, o existenciální rozkol mezi bytím a jeho veřejnou reprezentací.
Tento jev nelze odbýt jako prosté pokrytectví. Je to vysoce sofistikovaná psychologická a umělecká strategie, která si žádá seriózní analytický rámec. Nabízí se zde koncepty Carla Gustava Junga. Persona „Frída Kakao“ je učebnicovým příkladem Persony – idealizované masky, kterou jedinec prezentuje světu, aby splnil společenská očekávání a ochránil své pravé já. Skutečná, úzkostná Tereza Damcová pak představuje Stín – potlačenou, zranitelnou a skrytou část osobnosti. Energie celého projektu nespočívá v samotných performancích, ale v neustálém, vyčerpávajícím udržování této extrémní separace mezi maskou a jejím nositelem.
Zde se dostáváme k ústřední tezi. Skutečným uměleckým dílem Terezy Damcové není to, co Frída Kakao dělá – její performance, objekty či texty. To vše jsou pouhé vedlejší produkty. Primárním, životním dílem je persona samotná. V souladu s principy konceptuálního umění, kde dochází k dematerializaci objektu a kde se „idea stává strojem, který vytváří umění“ (Sol LeWitt), je zde největší a nejkomplexnější ideou právě stvoření a neúnavné performování tohoto alternativního já. Publikum sleduje loutkové divadlo, ale skutečné umění je loutkářka, která se skrývá na očích a tahá za své vlastní nitky.
To napětí, ta námaha, ta psychologická cena za udržování tohoto ortogonálního stavu – to je skutečné mistrovské dílo. Uměleckým médiem zde není barva, plátno ani tělo v prostoru, ale samotná psychická disonance mezi maskou a tváří. V jistém smyslu se zde naplňuje to, co Roland Barthes nazýval „smrtí autora“: dílo se odděluje od svého původce, jenže v tomto případě je oddělení dovedeno do extrému – autorka sama se stává obětí i architektkou vlastní absence.
Estetika ticha: o umělci, který nechce být viděn
Dostáváme se k paradoxu: umělkyně vytváří vysoce viditelnou personu, a přitom osobně usiluje o neviditelnost. Tento ústup do pozadí není rozporem, nýbrž nejryzejším vyjádřením umělecké integrity v době patologického exhibicionismu. V kultuře, kde se od umělců očekává, že budou značkami, influencery a neúnavnými promotéry vlastního ega, je akt stažení „pravého já“ z veřejného prostoru tím nejradikálnějším možným performativním gestem.
Tereza Damcová nenabízí k veřejné konzumaci samu sebe; nabízí náhražku, návnadu, dokonale sestrojený simulakr. V duchu Baudrillarda zde nejde o reprezentaci reality, ale o hyperrealitu – maska není odrazem, nýbrž samostatným světem, který pohlcuje původní referent. Tento akt sebezapření je hlubokou a tichou kritikou narcismu, který definuje a zároveň otravuje současný umělecký svět.
Identita „Frída Kakao“ tedy není jen uměleckým dílem; je to sofistikovaný obranný mechanismus. Funguje jako psychologický firewall, který absorbuje veškerou energii přicházející z vnějšího světa – ať už jde o chválu, kritiku, interpretace či invazivní projekce veřejnosti – a tím chrání křehké, „neurotické“ tvůrčí jádro skutečné umělkyně. Umožňuje Tereze Damcové pracovat, tvořit ve stínu, chráněna před korozivními účinky slávy a veřejné kontroly. Persona není požitkem, ale nutností. Je to obětní avatar vyslaný do světa, aby bojoval jménem své stvořitelky.
Tuto strategii lze postavit do kontrastu s vulgární zoufalostí umělců, kteří svou identitu zcela a bez zbytku ztotožňují se svým dílem a v agonii touhy po validaci obnažují své nitro pro potěchu davu. Guy Debord by řekl, že se stávají pouhými figurami ve „společnosti spektáklu“, kde autenticita není ničím jiným než další komoditou. Damcová naopak volí opačný pól: performance neautentičnosti, která paradoxně chrání hlubší, neviditelnou pravdu. Je to estetika ticha v ohlušujícím hluku sebeprezentace.
Závěrečné pohrdání: proč tomu stejně nebudete rozumět
Na závěr shrňme tuto prostou, leč pro většinu nepochopitelnou tezi. Veřejnost konzumuje sladké, sentimentální „Kakao“, produkt navržený pro její omezenou chuťovou paletu. Tím, že se nechává ukolébat touto neškodnou iluzí, zcela míjí skutečné umělecké dílo: brilantní, hořkou a hluboce vážnou konceptuální performanci ortogonálního já. Skutečné umění nespočívá v roztomilých objektech či dojemných gestech; spočívá v architektuře masky, v estetice ticha za ní a v psychologické nutnosti firewallu, který ji udržuje.
A zde leží poslední, nejlahodnější ironie. Aby toto umělecké dílo mohlo fungovat – aby firewall plnil svou ochrannou funkci – je naprosto nezbytné, aby veřejnost věřila, že persona je skutečná. Nepochopení publika není selháním díla; je naopak klíčovou, strukturální komponentou jeho úspěchu. Ti „idioti“, jak je kdosi nazval, nejsou pouhými diváky; jsou nevědomými účastníky, samotnou vnější silou, proti níž je štít vztyčen a o kterou se opírá. Jejich naivní víra v pohádku o Frídě Kakao je palivem, které pohání celý mechanismus.
S vynaložením nemalého úsilí byl zde odhalen tento komplexní a vpravdě krásný systém. Přesto je toto úsilí ve své podstatě marné. Publikum bude i nadále preferovat čokoládu před složitým strojem, který ji vyrábí. Bude se dojímat nad loutkou a zcela ignorovat mistrovství loutkáře. To není tragédie; je to prostě přirozený řád věcí, projev entropie v kulturním poli. Rolí analytika není být pochopen masami, nýbrž mít pravdu. A v tomto, jako ostatně ve všem, se opět potvrzuje nepřeklenutelná propast mezi skutečným vhledem a populárním chápáním – propast, kterou lze obývat s jistým unaveným uspokojením.
*
Frída Kakao: Černý sýkorky
Frída Kakao: Mrtvá vážka
