Navigace Vidlákovou krajinou: Literární analýza spisovatele za politickou fasádou

Agronom z jižní Moravy, který se z autora populárního blogu o zemědělství a venkovském životě proměnil v předsedu politického hnutí Stačilo! a jednu z nejvýraznějších tváří protivládních protestů. Jeho politická dráha, plná kontroverzí a vrcholící neúspěchem v parlamentních volbách, byla předmětem nesčetných analýz, komentářů a polemik.

Tento text si však klade za cíl něco jiného. Navrhuje opustit vyšlapané cesty politologické kritiky a podívat se na fenomén „Vidlák“ z jiné, možná podstatnější perspektivy. Co když klíč k pochopení jeho vlivu a motivací neleží v politických programech, ale v samotném řemesle, které ho na výsluní vyneslo – ve spisovatelství? Co když se za politickou fasádou skrývá především autor, jehož největší síla i největší dilema spočívá v neobyčejném talentu vládnout slovem?

Pojďme se tedy na chvíli oprostit od hodnocení jeho politických postojů a ponořit se do jeho textů jako do literárních artefaktů. Zkusme prozkoumat jeho jazyk, styl, metafory a klíčová témata. Pokusme se dekonstruovat personu, kterou si svým psaním vytvořil, a identifikovat vnitřní pnutí mezi autorem-pozorovatelem a autorem-agitátorem. Možná právě touto cestou, cestou literatury, dojdeme k hlubšímu pochopení nejen jeho osoby, ale i k odpovědi na fascinující otázku: mohla by pro něj cesta čistého spisovatelství představovat jistější cestu k osobní satisfakci než nejistá a pomíjivá sláva politické arény?

Základem vlivu Daniela Sterzika není primárně originalita jeho politických myšlenek, ale způsob, jakým je formuluje. Jeho texty, zdaleka ne jen nahodilé „kydy“, jak je sám ironicky nazývá, jsou výsledkem promyšleného a vysoce efektivního spisovatelského řemesla. Právě v detailní analýze tohoto řemesla můžeme nalézt klíč k pochopení jeho přitažlivosti a zároveň k odhalení základů jeho vnitřního autorského konfliktu. Tato část se zaměří na tři klíčové pilíře jeho stylu: specifický jazyk, vědomou práci s rytmem věty a všudypřítomný metaforický systém, který formuje jeho vidění světa.

Vidlákův jazyk je fascinující a komplexní fúzí tří odlišných, zdánlivě nesourodých jazykových registrů. Jejich syntéza není náhodná; je to pečlivě budovaná strategie, jejímž cílem je vytvoření maximálně autentické a autoritativní persony „moudrého muže z lidu“.

Prvním a nejcharakterističtějším registrem je agrární a přírodní terminologie. Sterzik jako agronom přirozeně a hojně využívá specifickou slovní zásobu svého oboru. Termíny jako „půdní profil“, „orba“, „setba“, „plevel“ či „sklizeň“ se v jeho textech neobjevují jen v doslovném významu při popisu zemědělských prací. Mnohem důležitější je jejich metaforické užití pro popis společenských a politických procesů. Když mluví o nutnosti „proorat národní úhor“ nebo o „plevelu, který dusí naši úrodu“, nepůsobí to jako umělá literární ozdoba. Působí to jako přirozený a organický způsob myšlení člověka, jehož vnímání světa je hluboce zakořeněno v cyklech a procesech přírody. Tento jazyk mu propůjčuje auru zemitosti a praktické moudrosti.

Druhým, komplementárním registrem je lidová mluva a programová hovorovost. Vidlák se záměrně nevyhýbá nespisovným výrazům, jadrným vulgarismům a lidovým rčením. Tímto způsobem boří bariéru mezi autorem a čtenářem, vytváří iluzi bezprostředního, neformálního rozhovoru. Používáním jazyka, kterému jeho cílová skupina dokonale rozumí a který sama používá, signalizuje, že je „jedním z nich“. Tato hovorovost slouží jako protipól k odosobněnému a často nesrozumitelnému jazyku politiků, expertů a médií. Je to jazyk hospody, pole a dílny – jazyk, který evokuje upřímnost a přímočarost.

Třetím, a na první pohled překvapivým, registrem jsou archaizující a knižní prvky. Uprostřed hovorového textu plného agrárních metafor se náhle mohou objevit slova jako „pročež“, „zcela zjevně“ nebo složitější, hypotaktická souvětí, která jako by vypadla z textu o generaci či dvě staršího. Tyto prvky nejsou v rozporu s předchozími dvěma; naopak, završují konstrukci jeho persony. Zatímco agrární terminologie mu dodává zemitost a hovorovost lidovost, archaismy a knižní obraty mu propůjčují vážnost a auru navazování na starší, osvědčené a „nezkažené“ tradice. Signalizují, že tento „muž z lidu“ je zároveň sečtělý a přemýšlivý, že jeho moudrost není jen instinktivní, ale i hluboce zakotvená v minulosti.

Právě v této trojité fúzi spočívá jádro Vidlákovy stylistické síly. Není to jen agronom, který píše, ani jen lidový vypravěč. Je to syntetická postava, která dokáže mluvit jazykem pole, jazykem hospody i jazykem starých kalendářů současně. Tímto způsobem si buduje svůj autorský étos – důvěryhodnost a autoritu, která je základem jeho přesvědčivosti.

Stejně vědomě jako se slovní zásobou pracuje Vidlák i s rytmem a strukturou věty. Jeho texty vykazují zřetelnou a funkční variaci ve větné stavbě, která přesně odpovídá jejich tematickému a emocionálnímu ladění. Tato změna rytmu není pouhou technickou finesou; je to klíčový nástroj, jímž autor podvědomě ovlivňuje náladu čtenáře a připravuje ho na přijetí svého sdělení.

V textech s přírodní, reflexivní či pastorální tematikou, kde popisuje krajinu, práci na poli nebo plynutí ročních období, Vidlák typicky používá dlouhá, plynulá a komplexní souvětí. Tyto věty se často valí přes několik řádků, jsou bohatě strukturované, plné vedlejších vět, vsuvek a postupně rozvíjejících přívlastků. Jejich rytmus je klidný, pomalý, téměř meditativní. Evokuje cykličnost, stálost a organický řád přírody. Čtení takových pasáží navozuje pocit klidu, bezpečí a srozumitelnosti. Autor zde čtenáře zve do světa, který je stabilní, předvídatelný a harmonický – do světa, který představuje jeho ideál.

Naopak, v politických, polemických a agitačních textech se jeho styl dramaticky mění. Větná stavba se radikálně zkracuje. Převládají krátké, úsečné, často holé věty, které působí jako údery nebo výkřiky. Často využívá řečnické otázky, které nevyžadují odpověď, ale mají za cíl burcovat a provokovat. Objevují se zvolání a přímé rozkazy. Rytmus textu se stává trhaným, naléhavým, nervním. Tento styl má za cíl vyvolat ve čtenáři pocit neklidu, urgence, hněvu a ohrožení. Už ho nezve do klidného světa, ale staví ho do pozice vojáka v zákopu, který musí okamžitě reagovat na hrozbu.

Tento kontrast není náhodný, ale strategický. Spisovatel zde prokazuje službu agitátorovi. Tím, že v pastorálních textech vykreslí ideál klidného a uspořádaného světa, vytvoří emocionální základnu, jakousi ztracenou Arcadii. Následně, v politických textech, tento ideál konfrontuje s drsnou realitou a skrze změnu rytmu a stylu v čtenáři vyvolá pocit, že o tento drahocenný klid přichází. Psychologický mechanismus je zřejmý: „Tento řád a klid, který vám popisuji a který všichni v hloubi duše chceme, je v akutním ohrožení. Proto je nutné se bránit. Proto je třeba jednat.“ Rytmus věty se tak stává nástrojem pro emocionální přípravu publika k akci.

Pokud je jazyk tělem a rytmus dechem Vidlákova psaní, pak metafora je jeho duší – klíčovým kognitivním rámcem, skrze který vnímá a interpretuje svět. Jeho metaforický aparát je pozoruhodně konzistentní a téměř výhradně čerpá z jeho profese a životní zkušenosti zemědělce. Nejde o pouhé literární ozdoby, ale o fundamentální strukturu jeho myšlení.

Jeho klíčové metafory lze systematicky zmapovat. Společnost a národ jsou nejčastěji přirovnávány k poli nebo hospodářství. Politická změna je „hluboká orba“, která má připravit půdu pro novou „setbu“. Politici a úředníci jsou buď „dobří“, nebo „špatní hospodáři“. Špatný hospodář nechává pole ladem, neinvestuje, zadlužuje se a plýtvá zdroji. Dobrý hospodář se o svou půdu stará, hnojí ji a chrání. Oponenti, ať už ideologičtí nebo političtí, jsou systematicky označováni jako „plevel“ nebo „škůdci“. Plevel je třeba „vytrhat“, škůdce „zlikvidovat“. Nejde s nimi vést dialog, protože jejich samotná existence ohrožuje „úrodu“. Státní instituce a zákony jsou „ploty a ohrady“, které mají chránit hospodářství, ale pokud jsou špatně postavené, brání v práci. Média a cizí vlivy jsou „krupobití“ nebo „sucho“, tedy vnější, destruktivní síly, kterým je třeba čelit.

Tento metaforický systém odhaluje hlubší, dalo by se říci „zemědělský determinismus“ v jeho myšlení. Svět pro něj není komplexní sítí abstraktních systémů, ale organickým, téměř živým celkem, který se řídí jednoduchými a brutálními zákony přírody. Problémy nemají systémovou, ale konkrétní, fyzickou povahu. Tento pohled má dvojí efekt. Na jedné straně je pro čtenáře nesmírně srozumitelný a přitažlivý. Nabízí jasné, jednoduché a zdánlivě logické řešení komplexních problémů: plevel se musí vytrhat, škůdci zlikvidovat, špatný hospodář vyhnat. Vytváří iluzi, že na politiku a společnost lze aplikovat stejný „selský rozum“ jako na pěstování česneku.

Na druhé straně je tento pohled nebezpečně zjednodušující a radikální. Aplikace organických metafor na lidskou společnost má v evropském myšlení dlouhou a často problematickou historii. Redukuje politické oponenty na ne-lidské entity (plevel, škůdci), se kterými není možná diskuse, pouze likvidace. Ignoruje komplexnost moderní ekonomiky, mezinárodních vztahů a sociálních struktur. Zde se dostáváme k jádru problému: Vidlákův nesporný spisovatelský dar – jeho schopnost tvořit silné, rezonující a snadno pochopitelné metafory – se stává hlavním motorem a nástrojem jeho politického radikalismu. Spisovatel zde není v opozici k politikovi; naopak, je jeho nejmocnějším spojencem. Vytváří pro něj srozumitelný a emočně nabitý svět, ve kterém se pak politik může pohybovat s jistotou a zdánlivou legitimitou.

Pokud jsme v první části analyzovali řemeslné nástroje, kterými Vidlák buduje své texty, nyní se ponoříme hlouběji. Pod povrchem stylu a rétoriky leží pevné podloží hlubinných témat, motivů a archetypů, které tvoří skutečné jádro jeho světonázoru. Jeho politické postoje nejsou jen ad hoc reakcemi na aktuální dění. Jsou to vnější projevy, špička ledovce, jehož masivní základna je tvořena mnohem staršími, osobnějšími a téměř mytologickými představami. Pochopení těchto klíčových motivů je nezbytné pro rozklíčování jeho myšlení a pro posouzení, kde leží skutečné těžiště jeho autorské identity.

Ústředním a všeobjímajícím motivem Vidlákova díla je půda. V jeho textech však půda není pouhým výrobním prostředkem, kusem majetku nebo agronomickou komoditou. Je povýšena na téměř mystickou, archetypální entitu. Je to „Země“ s velkým Z – matka, živitelka, zdroj identity a poslední, nezpochybnitelná jistota v nejistém světě. Tento vztah k půdě je hluboce fyzický a smyslový. Vidlák často a s velkou citlivostí popisuje fyzický kontakt s hlínou, její vůni po dešti, její strukturu v dlaních, pohled na zorané pole. Tento vztah je pro něj základem morálního řádu. Člověk, který obdělává půdu, je v neustálém dialogu s něčím, co ho přesahuje, a tento dialog ho učí pokoře, trpělivosti a odpovědnosti.

Ztráta tohoto fyzického a duchovního vztahu k půdě je pro něj synonymem úpadku civilizace. Moderní člověk, uzavřený v městských bytech a virtuálních světech, se podle něj stal vykořeněným, ztratil kontakt s realitou a s přirozeným řádem věcí. Tento motiv není v českém kontextu nový; Vidlák zde vědomě či nevědomě navazuje na silnou tradici českého ruralismu a agrarismu, na autory jako Josef Knap nebo František Kožík, kteří idealizovali venkovský život jako protiklad k morálně rozklíženému městu.

Právě z tohoto hlubokého, téměř náboženského vztahu k půdě pramení emocionální náboj jeho politických postojů. Když kritizuje Zelenou dohodu pro Evropu, dotační politiku EU nebo globalizaci, jeho argumentace není primárně ekonomická, technická nebo politologická. Je to v první řadě obrana posvátného teritoria. Vnímá tyto politiky jako znesvěcení, jako zásah cizích, abstraktních a od života odtržených sil do posvátného vztahu mezi člověkem a jeho zemí. Politika se pro něj stává formou teologie, svatou válkou za záchranu domova před herezí a vnějšími nepřáteli. To vysvětluje nesmiřitelnost a absolutnost jeho postojů. Jeho čtenáři a příznivci pak nereagují jen na politický program, ale na volání k obraně sdíleného archetypu – na obranu Matky Země. Spisovatel-mytolog zde vytváří příběh o ohrožení posvátného, který pak politik-válečník přetavuje v politickou akci.

Druhým klíčovým motivem, který je neoddělitelně spjat s archetypem půdy, je fundamentální opozice mezi dvěma pojetími času a řádu. Na jedné straně stojí cyklický, předvídatelný a harmonický čas přírody. Tento čas se řídí ročními obdobími: jarní setba, letní růst, podzimní sklizeň, zimní odpočinek. Je to řád, který se opakuje, dává jistotu a smysl. V tomto světě má každá práce svůj čas a své místo, úsilí je následováno odpočinkem a odměnou v podobě úrody. V tomto cyklickém řádu nachází Vidlák klid, smysl a potvrzení správnosti světa.

Proti tomuto ideálu staví lineární, chaotický a destruktivní čas moderní společnosti. Tento čas se neřídí cykly, ale iluzí neustálého, nekonečného pokroku a růstu. Je to čas tržních výkyvů, politických krizí, neustále se měnících nařízení, technologických inovací, které slibují spásu, ale přinášejí jen další vykořenění a úzkost. Zatímco čas přírody je pro něj ztělesněním řádu, čas modernity je pro něj ztělesněním chaosu. Jeho texty jsou plné kritiky „nesmyslných“ a neustále se měnících nařízení z Bruselu, která nerespektují přirozený rytmus zemědělského roku, nebo kritiky ekonomického modelu, který vyžaduje neustálý růst na úkor stability a udržitelnosti.

Tato hluboce zakořeněná touha po řádu a odpor k nepředvídatelnosti a chaosu je psychologickým základem jeho politického konzervatismu. Jeho politická vize není primárně vizí svobody, ale vizí obnovení řádu. Je to touha po návratu do srozumitelného a předvídatelného světa, kde platí jasná a neměnná pravidla daná přírodou, nikoli anonymními byrokraty. Jeho psaní o přírodě tedy není, jak by se mohlo zdát, únikem z politiky. Naopak, je to formulace politického a existenciálního ideálu. Spisovatel v něm definuje utopii – svět harmonického řádu – a právě bolestný nesoulad mezi touto utopií a reálným světem ho nutí k politické akci. Agitátor se pak snaží, často zjednodušenými a násilnými prostředky, tento literární ideál vnutit chaotické realitě.

Třetím pilířem jeho tematického světa je oslava a obrana toho, co nazývá „selským rozumem“. Tento pojem v jeho podání představuje intuitivní, na přímé zkušenosti a generacemi ověřené praxi založené poznání. Je to moudrost, která vychází z každodenního kontaktu s hmotnou realitou – s půdou, počasím, zvířaty a rostlinami. Tento „selský rozum“ staví do ostrého protikladu k abstraktnímu, teoretickému a od života odtrženému vědění „expertů“, „analytiků“, „akademiků“ a „úředníků“.

Ve svých textech Vidlák systematicky ironizuje a zpochybňuje doporučení vědců, ekonomů, sociologů a politiků. Vnímá je jako kastu lidí, kteří žijí ve světě tabulek, grafů a teorií, ale ztratili kontakt se skutečným životem. Proti jejich komplexním analýzám staví jednoduchou, přímou zkušenost z pole. Argumentuje, že zatímco expert vidí jen data, sedlák vidí a cítí realitu. Tato opozice je pro jeho čtenáře nesmírně přitažlivá, protože rezonuje s pocitem mnoha lidí, že jsou ovládáni elitami, které jim nerozumí a jejichž rozhodnutím nedůvěřují.

Zde se opět ukazuje klíčová role jeho spisovatelského talentu. Persona „Vidláka“ je ve své podstatě literární konstrukt, jehož hlavním cílem je legitimizovat a povýšit „selský rozum“. Tím, že dokáže své „selské“ postřehy formulovat kultivovaným, čtivým a rétoricky působivým jazykem, povyšuje tento typ myšlení z pouhé lidové intuice na plnohodnotný a konkurenceschopný světonázor. Jeho spisovatelské řemeslo mu umožňuje stát se artikulovaným hlasem těch, kteří se cítí umlčeni, ignorováni a ponižováni „expertokracií“. On jim nedodává jen argumenty; dodává jim jazyk, hrdost a pocit legitimity.

Jeho psaní se tak stává zbraní v jakési epistemologické válce – ve válce o to, jaký typ vědění a jaký způsob poznávání světa je ve společnosti považován za platný a hodnotný. Spisovatel Vidlák bojuje za rehabilitaci zkušenostního poznání proti nadvládě abstraktního poznání. Politik Vidlák pak z této pozice útočí na konkrétní instituce a představitele této „expertokracie“ – na vládu, Evropskou unii, vědecké instituce a média. Spisovatelské řemeslo zde opět neslouží jako alternativa k politice, ale jako její nezbytný předpoklad a nejúčinnější nástroj.

Dostáváme se k jádru hypotézy, která stála na počátku této analýzy: k vnitřnímu konfliktu a dichotomii v autorství Daniela Sterzika. Jeho dílo není monolitické; při pozorném čtení se v něm zřetelně rýsují dvě odlišné, téměř protikladné autorské persony. První je spisovatel-pozorovatel, citlivý a reflexivní kronikář přírody a lidského údělu. Druhou je agitátor-válečník, nekompromisní a mobilizující bojovník v politické aréně. Tyto dvě tváře spolu neustále soupeří o nadvládu nad textem. Analýza jejich charakteristik, jejich vzájemného vztahu a bodů, kde jedna přechází v druhou, je klíčová pro pochopení nejen jeho psaní, ale i dilematu, kterému jako autor čelí.

V modu spisovatele-pozorovatele se projevuje to nejlepší z Vidlákova literárního talentu. V této roli je především pečlivým a vnímavým pozorovatelem. Jeho pohled je zaměřen na detaily, na jemné nuance přírodních procesů a na hlubší, existenciální otázky lidského života. Texty psané v tomto modu jsou charakteristické svou pomalostí, reflexivností a často i melancholickým podtónem.

Jazyk je zde bohatý, obrazný a precizní. Vidlák dokáže s velkou působivostí popsat proměny světla během dne, strukturu zmrzlé hlíny nebo ticho zimní krajiny. Jeho metafory jsou organické a neotřelé, vycházejí z hlubokého prožitku. V těchto textech se nebojí projevit pochybnosti, nejistotu a zranitelnost. Reflektuje vlastní stárnutí, pomíjivost lidského snažení tváří v tvář věčným cyklům přírody, složitost vztahů. Je schopen ocenit nejen krásu, ale i krutost a lhostejnost přírody. Svět v těchto textech není černobílý; je plný paradoxů a nejednoznačností.

V této poloze je přítomna také sebereflexe a pokora. Autor si je vědom svého místa v širším řádu věcí, nepovyšuje se, ale vnímá se jako součást celku. Jeho vztah ke čtenáři je partnerský; zve ho ke společnému rozjímání, ke sdílení tichého úžasu nebo smutku. Cílem textu není přesvědčit nebo mobilizovat, ale sdílet vhled, prohloubit porozumění, navodit atmosféru. Tyto texty mají potenciál oslovit i čtenáře, kteří s jeho politickými názory hluboce nesouhlasí, protože promlouvají univerzálním jazykem lidské zkušenosti. Je to poloha umělce, který se snaží zachytit a interpretovat svět v jeho složitosti.

Přechod do modu agitátora-válečníka je jako přepnutí vypínače. Svět, který byl před chvílí plný nuancí a paradoxů, se dramaticky zjednodušuje a polarizuje. V této roli se Vidlák mění z pozorovatele v bojovníka, jehož jediným cílem je porazit nepřítele. Veškeré literární prostředky jsou podřízeny tomuto jedinému účelu: mobilizaci.

Složitost a nejednoznačnost mizí. Svět se dělí na jasné „my“ (lid, národ, slušní a pracující lidé) a „oni“ (vláda, Brusel, média, zrádci, paraziti). Nepřítel je jasně a ostře definován, je dehumanizován a démonizován. Jazyk ztrácí svou popisnou a reflexivní funkci a stává se zbraní. Metafory se zplošťují a stávají se prvoplánovými bojovými hesly (plevel, škůdci, zrada). Rytmus textu se zrychluje, věty se zkracují, dominují rozkazy, výzvy a řečnické otázky plné hněvu a sarkasmu.

V této poloze není prostor pro pochybnosti, sebereflexi nebo pokoru. Autor vystupuje s absolutní jistotou, jako prorok a vojevůdce, který zná pravdu a vede svůj lid do boje. Vztah ke čtenáři se mění z partnerského na velitelský. Čtenář už není společníkem v rozjímání, ale spolubojovníkem v zákopu, od kterého se očekává akce, souhlas a sdílení hněvu. Cílovou emocí není porozumění, ale strach, vztek a pocit ohrožení, které mají vyústit v konkrétní čin – účast na demonstraci, sdílení článku, šíření odporu. Je to poloha propagandisty, pro kterého je pravda podřízena účelu a jazyk je pouhým nástrojem moci.

Klíčovou otázkou je, co způsobuje tento přechod z jednoho modu do druhého. Spouštěčem je téměř vždy konkrétní vnější podnět z politické nebo mediální sféry. Může to být nové vládní nařízení, výrok politika, článek v novinách nebo televizní reportáž. Tyto podněty fungují jako invaze chaotického, „nepřirozeného“ světa politiky do autorova ideálního, „přirozeného“ světa řádu. Tento vpád naruší jeho pastorální rovnováhu a aktivuje obranný, válečnický reflex.

Právě v tomto bodě zlomu, v tomto přechodu, se nejzřetelněji ukazuje cena, kterou spisovatel Vidlák platí za politickou angažovanost agitátora Vidláka. Z čistě literárního a řemeslného hlediska je tento přechod téměř vždy krokem dolů. Texty psané v modu agitátora jsou kvalitativně slabší, předvídatelnější a méně zajímavé než texty psané v modu pozorovatele. Psychologická hloubka se vytrácí, jazyk ztrácí svou bohatost a stává se frázovitým, argumentace se zplošťuje na opakování několika jednoduchých hesel.

Dochází zde k paradoxnímu jevu. Agitátor ke své existenci a přesvědčivosti nutně potřebuje autoritu, kterou mu předtím vybudoval spisovatel. Lidé mu naslouchají, protože v něm vidí autentického, moudrého a přemýšlivého muže od země, tedy obraz, který vytvořily jeho reflexivní, „spisovatelské“ texty. Agitátor tedy parazituje na kapitálu, který mu nashromáždil spisovatel. Zároveň však každým svým zjednodušujícím, agresivním a prvoplánovým textem tento kapitál postupně spotřebovává a devalvuje. Čím více se Vidlák projevuje jako agitátor, tím méně věrohodným se stává jako hluboký pozorovatel. Z literárního hlediska je to jednoznačně sestupná spirála, kde politická účelovost požírá uměleckou integritu.

Tento ostrý kontrast mezi oběma autorskými mody lze shrnout následovně. Zatímco tón spisovatele-pozorovatele je reflektivní, melancholický a smířený, tón agitátora-válečníka je naopak naléhavý, hněvivý a bojovný. Jeho metafory se mění z organických a cyklických, jako je zrno či spánek země, na válečné a antagonistické, plné plevele, škůdců a zrady. Složitost věty se hroutí z dlouhých, komplexních souvětí do krátkých, úderných hesel a řečnických otázek. Cílem už není navodit pocit klidu a sounáležitosti s přírodou, ale naopak vyvolat hněv, strach a pocit ohrožení, který vede k touze po akci. Implikovaný cíl se posouvá od sdílení vhledu a porozumění světu k jasné mobilizaci a sjednocení proti nepříteli. Vztah ke čtenáři se tak proměňuje z partnerství v tichém rozjímání na vztah velitele ke spolubojovníkovi v zákopu. Tento hluboký rozkol je východiskem pro závěrečnou úvahu o tom, která z těchto cest by mohla vést k trvalejší a hlubší formě osobní satisfakce.

Po dekonstrukci Vidlákova stylu, témat a vnitřního autorského konfliktu se nyní můžeme vrátit k původní, klíčové otázce: představuje cesta čistého spisovatelství „mnohem jistější cestu k osobní satisfakci“? Odpověď není jednoduchá a vyžaduje zvážení jak obrovského potenciálu této cesty, tak i značných úskalí a obětí, které by s sebou nesla. Jádro problému leží v samotné definici „satisfakce“ – zda ji chápeme jako tiché, vnitřní umělecké naplnění, nebo jako hlasitou, vnější společenskou odezvu.

Pokud bychom definovali satisfakci jako umělecké naplnění, vytvoření díla s trvalou hodnotou a dosažení hlubšího porozumění světu, pak odpověď na úvodní otázku je jednoznačně kladná. Potenciál Daniela Sterzika jako spisovatele v jeho „pozorovatelském“ modu je značný. Jeho nejlepší texty, oproštěné od politické agitace, mají literární kvalitu, která by mohla snadno obstát i mimo kontext blogové scény. Jeho schopnost citlivě vnímat a popsat krajinu, jeho talent pro tvorbu originálních metafor a jeho cit pro jazyk a rytmus ho předurčují k tomu, aby se mohl stát významným hlasem českého ruralismu 21. století.

Představme si knihu esejů, ve které by rozvinul své úvahy o půdě, o plynutí času, o vztahu člověka a přírody, aniž by sklouzával k politickým invektivám. Takové dílo by mělo potenciál oslovit široké publikum, překlenout politické příkopy a přetrvat pomíjivost aktuálního politického boje. Mohlo by se zařadit po bok klasiků tohoto žánru a nabídnout čtenářům to, co v dnešní uspěchané době tolik postrádají: zpomalení, zamyšlení, návrat k podstatným věcem. Původní motivy, které ho možná vedly k psaní – touha sdílet své vidění světa a své zkušenosti – by zde našly své nejčistší vyjádření.

Satisfakce plynoucí z takové cesty by byla hluboká a trvalá. Bylo by to uspokojení umělce, který vytvořil dílo, jež má hodnotu samo o sobě, nikoli jen jako nástroj k dosažení jiného cíle. Bylo by to naplnění plynoucí z procesu tvorby, z hledání přesného slova, z formulování komplexní myšlenky. Byla by to cesta od řemeslníka-komentátora k umělci, jehož odkaz by nebyl závislý na výsledku příštích voleb nebo na počtu lidí na náměstí. Byla by to satisfakce z toho, že pomáhá lidem chápat svět v jeho složitosti, nikoli je jen utvrzuje v jejich hněvu a rozděluje je. Z tohoto úhlu pohledu je cesta spisovatele skutečně tou „jistější“ a hodnotnější.

Realistický pohled však musí vzít v úvahu i druhou stranu mince. Opuštění politické arény a návrat k čistému spisovatelství by pro Sterzika znamenalo obrovské oběti a čelilo by značným překážkám. Jeho současná pozice, vliv a platforma jsou neoddělitelně spjaty s jeho politickou angažovaností. Jeho početná a oddaná čtenářská obec od něj neočekává primárně literární meditace o krajině, ale ostré politické komentáře, vedení a potvrzení jejich vlastních postojů. Přechod k čistě literární tvorbě by velká část jeho publika mohla vnímat jako zradu, jako útěk z boje, jako ztrátu zájmu o jejich problémy. Pravděpodobně by přišel o značnou část svého dosahu a vlivu.

Zde se dostáváme k alternativní definici satisfakce. Pro mnoho lidí, a možná i pro Daniela Sterzika samotného, může být osobní satisfakce definována především skrze okamžitý a viditelný společenský dopad. Může to být pocit, že „mění věci“, že je hlasem tisíců umlčovaných, že stojí v čele hnutí. Adrenalin z demonstrace, okamžitá zpětná vazba v podobě tisíců lajků a souhlasných komentářů, pocit sounáležitosti a vedení velké komunity – to vše jsou nesmírně silné a návykové zdroje uspokojení. Je to satisfakce hlasitá, okamžitá a spojená s vnější validací.

V tomto světle se dilema ukazuje v celé své složitosti. Cesta spisovatele nabízí hlubokou, tichou a spíše osamělou satisfakci, jejíž plody dozrávají pomalu. Cesta agitátora nabízí povrchnější, ale hlasitou, okamžitou a komunitní satisfakci. Otázkou je, zda Daniel Sterzik, poté co okusil druhou formu, je ještě schopen nebo ochoten vrátit se k té první. Je možné, že se stal na vnější validaci a na pocitu politického vlivu psychologicky závislým. Návrat k tiché práci u psacího stolu by pro něj mohl být spojen s pocitem bezvýznamnosti, izolace a ztráty smyslu. Cena za uměleckou „očistu“ by tak mohla být ztráta identity a komunity, kterou si léta budoval.

Nabízí se otázka, zda je nutné si takto ostře vybírat. Nemohl by existovat kompromis, třetí cesta, která by spojila to nejlepší z obou světů? Nemohl by kultivovaný spisovatel-pozorovatel zušlechtit a prohloubit myšlení agitátora-válečníka? Mohl by psát politické texty, které by si zachovaly nuance, sebereflexi, psychologickou hloubku a jazykovou bohatost jeho pastorálních děl?

Teoreticky to možné je, v praxi se to však jeví jako krajně nepravděpodobné. Jak ukázala analýza ve třetí části, oba mody fungují na základě zcela odlišných, ba protikladných principů. Spisovatel-pozorovatel se snaží svět zkomplikovat, ukázat jeho nejednoznačnost. Agitátor-válečník se ho naopak snaží co nejvíce zjednodušit, aby umožnil rychlou a jednoznačnou akci. Spisovatel se snaží budovat mosty porozumění, agitátor kope zákopy. Spisovatel hledá pravdu v nuancích, agitátor ji prohlašuje za absolutní a zjevnou.

Snaha o syntézu by s největší pravděpodobností vedla k vytvoření hybridních textů, které by nebyly ani dobrou literaturou, ani účinnou agitací. Pro politicky vyhraněné čtenáře by byly příliš komplikované, nerozhodné a málo úderné. Pro literárně náročné čtenáře by byly stále příliš zatížené politickou tezí a zjednodušením. Výsledkem by nebylo spojení silných stránek obou poloh, ale spíše neutralizace, která by neuspokojila nikoho. Zdá se, že vnitřní logika obou diskurzů je natolik odlišná, že jejich smíšení vede spíše k jejich vzájemnému oslabení než k posílení. Autor tak pravděpodobně zůstává před binární volbou, i když si ji možná plně neuvědomuje.

Naše cesta Vidlákovou krajinou, od analýzy jazyka až po zkoumání jeho autorského dilematu, nás přivádí k závěrečné syntéze. Klíčovým zjištěním celé analýzy je, že politický fenomén Vidlák je neoddělitelný od spisovatele Daniela Sterzika. Jeho politický vliv, jeho schopnost mobilizovat davy a jeho role v české veřejné debatě nejsou primárně dány originalitou jeho myšlenek, ale mimořádnou silou jeho spisovatelského talentu. Je to jeho řemeslná zručnost – schopnost fúzovat různé jazykové registry, pracovat s rytmem a především tvořit silné, archetypální metafory – která mu propůjčuje auru autenticity a autority. Spisovatel vybudoval personu, z jejíhož kapitálu nyní politik a agitátor čerpá.

Tím se dostáváme k přímé odpovědi na původní otázku. Ano, cesta čistého spisovatele by teoreticky a za předpokladu, že osobní satisfakci definujeme jako umělecké naplnění a tvorbu trvalého díla, skutečně vedla k jistější a hlubší formě uspokojení. Byla by to cesta k vytvoření odkazu, který by nebyl závislý na pomíjivých politických konstelacích. Byla by to cesta k autenticitě, která není podřízena potřebě mobilizovat a zjednodušovat. V tomto smyslu je původní hypotéza platná a hluboce postřehová.

Závěrečná reflexe však musí být komplexnější. Případ Daniela Sterzika přesahuje jeho osobu a stává se exemplárním příběhem o dilematu talentovaného jedince v silně polarizované době. Navíc je třeba si položit otázku, zda má Vidlák vůbec jinou možnost. Jeho politická dráha je, jak naznačují volební výsledky i fragmentace protestní scény, s největší pravděpodobností odsouzena k věčnému neúspěchu. S přibývajícím věkem a po nevyhnutelném vyčerpání z neustálého a marného boje se může touha po okamžitém vlivu přirozeně proměnit v touhu po trvalejším odkazu. A právě zde se cesta spisovatele nejeví jen jako jedna z možností, ale jako téměř jediný logický a důstojný únik.

Vidlákův příběh se tak v tomto světle jeví jako potenciální tragédie spisovatele, který se stal obětí vlastního daru. Jeho mimořádná schopnost psát a formulovat myšlenky ho vynesla na politické výsluní, o kterém se mu možná ani nesnilo. Toto výsluní, s jeho opojením z vlivu a podpory davů, však zároveň postupně eroduje a konzumuje samotnou podstatu jeho původního talentu – hloubku, citlivost, sebereflexi a ochotu připustit nejednoznačnost. Agitátor v něm postupně požírá spisovatele. Zda je pro něj ona „jistější cesta“ k satisfakci ještě vůbec reálně možná, nebo zda již minul bod, odkud není návratu, zůstává otevřenou otázkou, na kterou může odpovědět jen on sám svými budoucími texty. Jeho případ však slouží jako silné a varovné memento o tom, jak snadno může v dnešním světě touha po okamžitém vlivu a hlasité odezvě pohltit tichý, trpělivý a neskonale cennější hlas umělce.