Článek
A pak jsou tu katastrofy tiché, plíživé a neskonale trapnější. Katastrofy, které nevzbudí hněv, ale jen hluboký, existenciální pocit studu za druhé. Výstava Vladimíra Havlíka v Moravské galerii je, jak se zdá, mistrovským dílem tohoto druhého, mnohem bídnějšího žánru.
Zločin na umění: Konceptuální umění bez konceptu
Byl jsem mylně informován, lstí vylákán, doslova podveden, a bohužel jsem se tak přesvědčil přímo na místě o povaze takzvané „podvratné intervence“ pana profesora Havlíka. A to, co jsem viděl, není umění. Je to senilní hobbyismus, který si na umění pouze hraje. Laciné, malé obrázky v levné adjustaci, zobrazující postaršího pána, jak sedí v lese v pneumatice a předstírá, že vesluje větví.
Pochopme se správně. Konceptuální umění ve své nejlepší formě je aktem intelektuální břitkosti. Je to myšlenka tak silná, že materiální provedení je druhořadé. Ale zde? Zde žádná myšlenka není. Je to jen prázdné, mátožné gesto. Je to přesně ten typ „umění“, jaký byste očekávali od strejdy z vesnice, který se po pátém pivu rozhodne, že „taky zkusí ten modernismus“. Jak trefně poznamenal můj spolunávštěvník: „Být blbý, koncept není.“ To je věta, kterou by měli tesat nad vchod každé umělecké akademie v této zemi.
Největší urážkou přitom je, že se toto divadlo odehrává ve zdech instituce, která kdysi hostila skutečné umělce jako Peter Finnemore nebo Michal Kalhous. Je cítit, jak se ty stěny, kdysi svědci skutečné tvorby, nyní ošívají hnusem. Byly nevratně potřísněny.
Zločin na publiku: Performance zbabělosti
A vernisáž samotná? Ta byla dokonalým performativním ztvárněním prázdnoty vystavených děl. Protagonisté, místo aby čelili publiku, se schovávali za sloupy, zalézali co nejdále od lidí, mumlali si cosi do mikrofonu. Mohli se rovnou zabarikádovat v suterénu v kumbálu a výsledek by byl stejný.
To není performance. To je projev sociální úzkosti a naprosté neúcty k těm, kteří se obtěžovali přijít. Skutečná performance, i ta nejhorší, je aktem konfrontace. Je to výzva. Toto byla kapitulace. Byla to demonstrace absolutní absence odvahy, umělecké i lidské. Kde byl skandál? Kde byla provokace? Nikde. Jen tichá, šedivá, nesnesitelná nuda.
Zločin na instituci: Spolek Vrahů Moravské galerie
A korunu tomu všemu nasazuje fakt, že tato přehlídka impotence byla oceněna. Cena Ranného, udělená spolkem, který si říká „Přátelé moravské galerie“. Jaký to oxymóron! To nejsou přátelé. To jsou, jak mi bylo brilantně sděleno, „Ničitelé, Assasíni, Vrazi Moravské galerie“. Je to spolek vzájemného poplácávání po zádech, prohnilá pseudocena udělovaná imbecily a lidmi v bezvědomí.
Představa, že by pan profesor, pokud by v něm zbyl alespoň atom soudnosti, měl finanční odměnu vrátit, přidat něco z vlastní kapsy a investovat do nápravy zničené reputace ústavu, je samozřejmě lákavá. Ale naivní. Jsme svědky systémového selhání. Instituce, která ztratila veškeré kritické standardy a stala se pouhým nástrojem pro uspokojování ega svých stárnoucích chráněnců. Quo vadis? Do pekla průměrnosti, zjevně.
Co teď? Odmítnutí hysterie
Ne, nepodlehnu okamžité touze po pomstě. Neuchýlím se k hysterii. Čekáte, že budu vyzývat k bojkotu? Organizovat lidové bouře, kde by dav s vidlemi a pochodněmi dával najevo, že „takhle tedy opravdu ne“?
Jak infantilní.
To není můj styl. Má pomsta je chladnější, preciznější a mnohem krutější. Mou zbraní není křik, ale slovo. Mou pomstou je tento text. Tento chladný, analytický nekrolog, který s pohrdavou přesností zaznamenává jejich selhání pro věčnost. Nebudu vyzývat lidi, aby tam nechodili. Naopak. Ať tam chodí. Ať vidí tu prázdnotu na vlastní oči. A ať si s sebou vezmou vytištěnou kopii tohoto článku. Ať ji tam nechají ležet na zemi, jako tichý, pohrdavý komentář.
Má práce je skončena. Diagnóza byla stanovena. Příčina smrti: akutní nedostatek konceptu, komplikovaný chronickou zbabělostí a institucionální senilitou.
Teď mě omluvte. Musím si vyčistit mentální paletu. Možná si pustím něco od Yoko Ono. To je umění, které má alespoň odvahu být nenáviděno.
*
