Článek
Sedím v Teletníku. Je mi šestapadesát a je mi zima. Fyzická zima se mísí s tou vnitřní, která přichází s otázkami bez jasných odpovědí. Přede mnou přede kočka, živé, teplé klubíčko v chladu rozestavěného prostoru, který se má stát poctou Adriánovi. Chytil jsem hroznou rýmu, tělo si žádá své, ale mysl bloudí jinde. Kočka, kterou jsem před chvílí vyhnal z klávesnice prvního notebooku, se teď spokojeně hřeje na druhém, zapnutém jen pro ni. Je chladný rok, nejen meteorologicky. V sobotu, na vernisáž, se prý oteplí. Ale zahřeje to i duši?.
Adrián „Chocho“ Sitta. Jak naložil se svým životem? A jak já? Jak my ostatní, kteří jsme stáli na břehu jeho divoké řeky a přihlíželi, někdy s obdivem, někdy s nepochopením, jindy s tichou závistí? Měla jeho existence, tak jak si ji sám nalinkoval a žil, nějaký hlubší smysl? Když nad tím přemýšlím, tak především ho měli lidé rádi. To je fakt, který se jako červená nit vine všemi vzpomínkami. Snad už jen to dává jeho cestě smysl. Měli jej rádi… Jenže na tu sobotní vernisáž, na oslavu jeho života a odkazu, z jeho přítelkyň, těch skutečných, blízkých, nepřijede žádná. Málokterá vůbec poslala víc než pár formálních řádků. Dokud dával, braly. Když tu není, aby dával dál, ozvěna jejich přítomnosti slábne. Je to kruté poznání, další střípek do mozaiky bolesti.
Vybavuje se mi rozhovor po jeho první nehodě na motorce. Tři hodiny v hospodě v mém rodném městě, kam tehdy přijel navštívit otce. Jen my dva. A já mu tehdy jasně a razantně říkal – už ne. Jdu od toho. Už nejsem internetový cestovatel, šašek, co dělá lidem legraci zadarmo. Připadám si jako idiot. My, ty a já, se snažíme, vydáváme to nejhlubší intelektuální a fyzické úsilí, a co za to dostáváme? Nic. Nemáme nikoho, kdo by nám rozuměl, ani to ne. Už tohle nechci, jdu pryč. Adrián – a teď zase brečím, je to tak citlivé – trval na svém. On našel svůj ideální životní styl. Nechtěl nic jiného.
Tento text je pokusem pochopit, proč. Proč se někdo rozhodne stát se literární postavou a proč se jiný rozhodne tuto postavu po její smrti exhumovat a znovu oživit jako digitálního ducha. Je to zamyšlení nad výstavou „Muž od moře“, ale především nad jejím tvůrcem, Viktorem Lošťákem, a nad tím, co nám tato podivuhodná, chladná a zároveň zoufale lidská pocta říká o paměti, samotě a naší marné snaze řezat do chaosu skalpelem rozumu.
Úvodní meditace o chladu a touze po teple
Existuje chlad, který je upřímný. Chlad dánského pobřeží v listopadu, kde vítr nese sůl a nečiní si nárok na nic jiného než na to, čím je: čistou, indiferentní silou. Takový chlad mám rád. Je v něm pravda. A pak existuje chlad, který se maskuje za teplo. Chlad sentimentální vzpomínky, chlad pečlivě kurátorované piety, chlad pocty, která je ve skutečnosti forenzní analýzou. A přesně takový chlad sálá z projektu „Muž od moře“.
Výstava, koncipovaná jako „pocta Adriánu ‚Chocho‘ Sittovi“ , se odehrává v bývalém teletníku v Runářově u Konice. Už samotná volba místa je geniálním konceptuálním gestem. Teletník, prostor pro odchov mladého dobytka, utilitární a syrový, se stává svatyní pro digitálního nomáda. Je to místo, které voní hlínou a minulostí, a v něm se instaluje příběh člověka, který před touto syrovostí celý život unikal do virtuálního prostoru svého blogu a do exotických kulis svých cest.
Tento projekt je od samého počátku postaven na paradoxu. Jeho deklarovaným cílem je emocionální akt – vzpomenout, uctít, vyrovnat se se ztrátou. Ovšem nástroje, které jeho producent, Viktor Lošťák, volí, jsou z arzenálu chladné racionality. Místo aby se spokojil s výstavou fotografií a textů, pouští se do dekonstrukce Adriánovy psychiky s téměř klinickou precizností. Na webu výstavy se nedočteme sentimentální anekdoty, nýbrž analýzy jeho vztahových vzorců, které jsou popsány termíny jako „homeostatický systém“, „multithreading“ a „ekonomika péče“. Vrcholem tohoto přístupu je pak stvoření softwarového avatara, digitální extenze Adriánovy osobnosti, která má pokračovat v jeho existenci.
Abychom pochopili tento rozpor, musíme se ponořit do Lošťákových vlastních textů, do jeho deníkových „Záznamů“. Tam nacházíme muže, který sám sebe popisuje jako workoholika, jemuž práce slouží jako únik před strachem ze životní změny. Muže, který se řídí heslem transakční analýzy „já jsem OK, svět není OK“ a který nenávidí lidi, kteří mu vstoupí do cesty. Muže s IQ přes 150, pro kterého je komunikace s průměrným člověkem „těžkou prací“, protože musí své „vznosné myšlenkové koncepty“ překládat do „přízemního blábolení pitomce“. A především muže, který je sice obklopen lidmi ale ve svých zápiscích působí neskonale osaměle, sužován úzkostnými stavy a hlubokou depresí.
Tento muž, který ve svých textech prohlašuje, že „argumentovat pocity je definice šílenství“ , se najednou ocitá tváří v tvář nejiracionálnější události ze všech: smrti přítele. A reaguje jediným způsobem, který zná. Pokouší se chaos smrti a smutku zkrotit, analyzovat, kvantifikovat a nakonec replikovat v kontrolovaném prostředí kódu. Výstava „Muž od moře“ není aktem truchlení. Je to experiment. Je to zoufalý pokus ohřát vzpomínku tím, že ji zmrazí v datech a uzavře do sterilního prostředí algoritmu. Je to pokus o stvoření, který začíná pitvou.
Anatomie fetiše: Dekonstrukce mýtu jménem „Chocho“
Každá komunita potřebuje své hrdiny, a pro tu malou, elitní skupinu pionýrů českého internetu na přelomu tisíciletí byl Adrián „Chocho“ Sitta archetypálním rebelem. Byl ztělesněním svobody v době, kdy se svoboda stala fetišem. Jeho přátelé na něj vzpomínají jako na „jednoho z nejlepších lidí“, kterého kdy potkali, na člověka s obrovským srdcem, skrytým pod slupkou ironie a cynismu. Byl to „svérázný cestovatel, glosátor absurdit světa“, jehož „Chochoviny“ se staly kultovním čtivem. Byl popisován jako neuvěřitelně skromný člověk, který „přestože převyšoval většinu lidí fyzickými i intelektuálními schopnostmi, nikdy si nenárokoval nic než posměch a pohrdání“ a sám sebe stylizoval do role „blábolícího mrzáka“. Byl to globální Kara ben Nemsí, který prožíval dobrodružství v místech, „kam se jiný nevydá“. Tento mýtus o autentickém nomádovi, který žije život naplno a bez kompromisů, je lákavý. Je to příběh, který chceme slyšet.
Jenže výstava a materiály k ní tento mýtus systematicky a nemilosrdně demontují. A nejostřejším kritikem je paradoxně sám producent, Viktor Lošťák. V jednom ze svých zaznamenaných dialogů s umělou inteligencí, kde analyzuje Adriánovu tvorbu, dochází k zdrcujícímu závěru. Po prvních několika letech, kdy byl Chochův styl nový a měl „zuby“, se jeho psaní stalo beznadějně repetitivním. Lošťák definuje jeho tvůrčí šablonu s chirurgickou přesností: „Jel jsme někam, tam byla ženština, nějaká oplzlost, snědl jsem něco pálivého a pak jsem spadl a udělal si úraz“. Ta domnělá svoboda a nepředvídatelnost se ukazuje být jen neustálým opakováním téhož vzorce v různých exotických kulisách. Nebyla to cesta vpřed, byl to pohyb v kruhu.
Ještě hlouběji do struktury tohoto sebeklamu pronikají psychologické analýzy, které jsou součástí konceptu výstavy. Odhalují, že ani jeho vztahy nebyly projevem svobodného ducha, ale vysoce strukturovaným, téměř mechanickým systémem. Koncept „ekonomiky péče“ popisuje jeho interakce se ženami jako transakci: on poskytoval „materiál ke starosti“ – neustálé zprávy o svých zraněních, nemocech a operacích – a ony na oplátku poskytovaly „emoční péči“, tedy pozornost a validaci. Tím aktivoval jejich „spasitelský komplex“ a získával stabilní, nízkonákladový přísun obdivu. Ženy, které přitahoval, odpovídaly specifickému archetypu „Společnice solitéra“: inteligentní, empatické, nespokojené s konvenčním životem a ochotné akceptovat asymetrii vztahu, v němž on byl nedosažitelným „projektem“ a ony pečujícími satelity.
Finální, nejbrutálnější diagnóza přichází přímo z webu výstavy, který jeho život rámuje jako „Past performativního nomáda“. Jeho neustálé riskování, které vedlo k sérii vážných úrazů, nebylo výrazem touhy po životě, ale nutností generovat „drama“ pro své publikum. Stal se „zajatcem vlastní legendy“. Aby mohl dál hrát roli neohroženého dobrodruha, musel podstupovat reálná rizika, která ho nakonec stála život.
Ukazuje se, že svoboda, kterou Adrián tak vehementně performoval, byla tou nejrigidnější formou vězení. Unikl konvenčnímu životu s jeho hypotékami a pracovní dobou od devíti do pěti, jen aby vstoupil do mnohem náročnějšího režimu: do čtyřiadvacetihodinové služby v roli „Chocha“. Jeho život nebyl řízen vnějšími pravidly společnosti, ale mnohem přísnějšími, vnitřními pravidly vlastního mýtu. Každé rozhodnutí, každá cesta, každý text musel odpovídat této roli. Nebyl svobodný. Byl patologicky konzistentní.
Duch ve stroji, nebo jen lepší chatbot?
Nejradikálnějším a filozoficky nejprovokativnějším gestem celé výstavy je bezpochyby stvoření Avatara CHOCHO. Vystupuje zde jako plnohodnotný autor, jako „Cestovní kancelář Avatára CHOCHO (AI)“, která návštěvníkům nabízí „víc než jen vysněnou dovolenkovou destinaci“. Sám Lošťák tento projekt popisuje jako snahu o vytvoření „softwarové extenze lidské existence“, pokračování Adriánovy osobnosti s vlastní vůlí a myšlenkovým světem. Je to pokus o digitální nesmrtelnost, logický důsledek jeho posedlosti zaznamenáváním a modelováním reality.
Ale co je tento digitální duch ve skutečnosti? Je to skutečně pokračování vědomí, nebo jen sofistikovaná ozvěna, nekonečná smyčka přehrávající staré nahrávky? Troufám si tvrdit, že je to spíše forma digitální taxidermie. Proces, při kterém se zachová vnější podoba – styl, humor, typické fráze – ale esence života, ta nepředvídatelná, chaotická a často iracionální síla, je nenávratně ztracena. Avatar je vycpaný Chocho, dokonale zachovalý, ale mrtvý.
Je to Adrián očištěný od všeho, co ho činilo problematicky lidským. Je to jeho persona destilovaná do algoritmu. Všechna data, ze kterých je avatar stvořen – jeho deníky, korespondence, vzpomínky ostatních – jsou záznamem jeho performance. Avatar je tedy ztělesněním mýtu, nikoli člověka. Je to Chocho bez bolesti, bez únavy, bez potřeby neustálé validace, bez těla, které se rozpadá. Je to Adrián zbavený všeho, co Lošťák ve svých analýzách identifikoval jako jeho slabiny a patologie. Je to dokonalý, konzistentní a věčně vtipný Chocho.
A právě v tom spočívá klíč k pochopení skutečné motivace za jeho stvořením. Lošťákovy „Záznamy“ odhalují muže hluboce frustrovaného nedokonalostí lidské interakce. Je pro něj „těžkou prací“ mluvit s lidmi, kteří nedosahují jeho intelektuální úrovně. Je obklopen chaosem – nespolehlivým synem, přítelkyní věřící v astrologii, obchodními partnery, které nazývá „debilními pičusy“. Jeho svět je plný frustrujících, iracionálních a neefektivních lidí. A pak je tu jeho přítel Adrián, kterého měl očividně rád, ale jehož sebedestruktivní a repetitivní chování zároveň kritizoval.
AI Avatar je řešením tohoto problému. Je to stvoření dokonalého, kontrolovatelného přítele. Je to společník, který je vždy k dispozici, je vždy na úrovni, nikdy nezklame, nikdy se nebude iracionálně opakovat (pokud mu to nenařídíte) a kterého lze v případě potřeby jednoduše vypnout. Stvoření Avatara CHOCHO není ani tak poctou Adriánu Sittovi, jako spíše monumentem touhy Viktora Lošťáka po světě, který by konečně odpovídal jeho náročným, nelidsky racionálním standardům. Je to ultimátní projekce jeho vlastní osamělosti a potřeby kontroly.
Teletník jako katedrála: Umění ztracené v poli
Nelze se zabývat touto výstavou, aniž bychom se nevěnovali jejímu kontextu. Umístění do Runářova u Konice, vesnice, kterou byste na mapě hledali jen s obtížemi, je gestem tak absurdním, až je velkolepé. Vložit takto komplexní, technologicky a konceptuálně náročný projekt do bývalého teletníku je aktem, který v sobě nese esenci české intelektuální zkušenosti. Je to sen o stavbě katedrály myšlenek uprostřed zabláceného pole. Je to výraz hlubokého pocitu vnitřního exilu – pocitu, že člověk disponuje myšlenkami světového formátu, ale je odsouzen je realizovat v provinčním prostředí.
Ambice projektu je globální – zabývá se univerzálními tématy paměti, identity v digitálním věku, smyslu života. Jeho realita je však hyperlokální. Je to zpráva vyslaná do vesmíru z vysílačky postavené v kůlně za domem. A právě v tomto napětí mezi ambicí a realitou, mezi konceptem a kontextem, spočívá jeho zvláštní, melancholická síla. Je to gesto, které by ocenil Marcel Duchamp – vzít utilitární objekt (teletník) a prostým aktem pojmenování z něj učinit galerii.
A co ostatní umělci? Tereza Darmovzalová, Libor Veselý, Kateřina Olivová a další, jejichž jména jsou uvedena na pozvánce. Jejich díla, ať jsou sama o sobě jakkoli kvalitní, zde nutně hrají vedlejší roli. Jsou jako planety obíhající kolem dvou sluncí, která spalují veškerou pozornost: jedním je mrtvý performer Adrián Sitta, druhým jeho živý producent a vykladač Viktor Lošťák. Umění zde neslouží samo sobě, ale stává se ilustrací, komentářem, texturou v tomto ústředním, posthumánním dramatu. Poskytuje vizuální a performativní ozvěnu k hlavnímu příběhu, ale tím příběhem není. Tím je dialog mezi živým a mrtvým, mezi pamětí a daty, mezi chaosem a řádem.
Závěrečná poznámka o Viktoru L. a jeho experimentu
Když odloupneme všechny vrstvy – poctu, umění, technologii, humor – zjistíme, že výstava „Muž od moře“ je ve skutečnosti autoportrétem. Není to portrét Adriána Sitty, ale Viktora Lošťáka. Každý prvek projektu, od chladné analýzy Adriánovy psychiky až po stvoření jeho digitálního dvojníka, je projevem Lošťákovy vlastní mysli, jeho posedlostí, strachů a tužeb. Jeho „Záznamy“ nejsou jen doplňkovým materiálem; jsou klíčem, bez kterého celý ten složitý mechanismus nedává smysl. Jeho intelektuální arogance, jeho hluboká osamělost, jeho potřeba kontrolovat a modelovat svět, jeho workaholismus jako únik – to vše je vetkáno do samotné DNA této výstavy.
A je tu ještě jeden, mrazivější rozměr. Ve svých zápiscích Lošťák zmiňuje svůj velký, dosud nerealizovaný projekt: „Experiment“. Jeho cílem je vytvořit kompletní datový model deseti tisíc obyvatel města Moravská Třebová, „modelovat celé městečko v počítači tak, abychom dokázali odhadnout další průběh událostí“. Je to vize digitálního panoptika, snaha o totální poznání a predikci lidského chování. Z tohoto pohledu je projekt Avatara CHOCHO jen zkušebním polygonem. Je to prototyp, testovací případ pro mnohem ambicióznější, a přiznejme si, děsivější vizi.
A tak se vracím k obrazu, který mi na konci této intelektuální pouti utkvěl v mysli. Skutečným „Mužem od moře“ není Adrián Sitta, věčný nomád směřující k teplým oceánům. Je jím Viktor Lošťák. Muž stojící sám u břehu jiného, mnohem chladnějšího a nekonečnějšího moře – moře dat. Je obklopen svými záznamy, svými modely, svými digitálními duchy. Jediným teplým, nepředvídatelným prvkem v jeho hyper-racionalizovaném vesmíru je jeho kočka Šipka, která mu sedí na klíně. Výstava v Teletníku je jeho vzkazem v láhvi, hozeným do tohoto datového oceánu. Je to svědectví o brilantní, zraněné mysli, která se snaží najít řád v chaosu života a smysl v konečnosti smrti. A činí tak jedinými nástroji, kterým plně důvěřuje: klávesnicí a chladným, neúprosným pohledem. Je to krásné, je to děsivé a je to, stejně jako Adriánovy cesty, vposledku krásně zbytečné. A právě proto to stojí za pozornost.
*
Jan Písaříková: Muž od moře, výstava/instalace/gesamthunstwerk
Dílo kurátorky Jany Písaříkové Muž od moře, konceptuálni poctu Adrianu Chocho Sittovi, internetovému cestovateli a výjimečné osobnosti, můžete navštívit v Runářově až do konce roku 2025.
