Článek
Seděl jsem v tichu svého bytu, obklopen jedinými bytostmi, jejichž společnost je trvale snesitelná – svými kočkami a myšlenkami – když se ozval ten známý tón, s drtivou jistotou předznamenávající invazi iracionálna.
„Petře, viděla jsem tě!“ pravila s dechem, který naznačoval, že byla svědkem zjevení. „Jel jsi v bílé oktávce a mával jsi na mě!“
Trpělivě, jako když se dospělý sklání k dítěti, které tvrdí, že v jeho skříni bydlí drak, jsem jí vysvětlil, že sedím doma a kontempluji nad prázdnotou. Její reakce byla předvídatelná. Zklamání. A pak, samozřejmě, přišla ta nevyhnutelná otázka, která je pro její typ myšlení tak příznačná: „A nebyl to tvůj astrální dvojník?“
Téměř jsem ten hovor ukončil. Ale pak mě napadla myšlenka. Způsob, jak tuto konverzaci zachránit před pádem do bažin esoteriky. „Možná,“ pravil jsem s předstíranou vážností, „to byla tulpa. Mentální konstrukt, který nabyl vlastní existence. Tvá touha mě vidět byla tak silná, že jsi si mě prostě zhmotnila na dálnici D1.“ Zmlkla. Věděl jsem, že jsem jí dal něco, o čem může přemýšlet. Něco, co zní dostatečně intelektuálně, aby ji to uspokojilo, a zároveň je to dostatečně absurdní, aby mě to pobavilo. Netušil jsem, že tato debata o přízracích bude dokonalou předehrou k cestě, kterou jsme měli toho dne podniknout. Cestě pro brambory.
Ano, čtete správně. Já, Petr Podrážka, jsem byl najat jako nádeník pro transport zemědělských plodin. Byla to součást jakési složité transakce s jejími příbuznými, jejíž detaily odmítám analyzovat. Podmínkou mé účasti bylo, že tentokrát se pojede jejím vozem. Drobná, leč uspokojivá anomálie v našem vztahu, kde role taxikáře a mecenáše obvykle připadá mně.
Naše první zastávka, můj zoufalý pokus vnést do této frašky prvek kultury, byla Lipnice nad Sázavou. Haškův dům. Pro mě poutní místo, pro ni jen další barák. Hašek. Ne ten zpitomělý, zlidovělý Švejk, ta karikatura pro turisty a pivaře, která páchne socialismem a zatuchlým lokálem. Mluvím o Haškovi-modernistovi. O beatnikovi, který se narodil o padesát let dříve. O temném, do sebe propadlém géniovi, jehož stovky povídek jsou tak ostré, tak subverzivní a tak současné, že by mohly vyjít zítra. Muž, jehož život byl jedinou, grandiózní performancí, mystifikací proti světu idiotů. Muž, který pěšky procestoval Evropu, protože chůze je jediný způsob, jak skutečně vidět. Nechápat Haška znamená nechápat nic. Muzeum se za třicet let nezměnilo. Dokonalá metafora pro stav české kultury.
Z Lipnice jsme pokračovali do Humpolce. Státní svátek. Vše zavřeno. Skončili jsme v jakémsi lokále na náměstí, v časové kapsli z osmdesátých let. Sololitové obložení, stísněná atmosféra a na stěnách zašlé oleje za zaprášeným sklem. Obrazy místního malíře, jistého Jiřího Mádla. Zatímco má přítelkyně řešila, zda si dá smažený sýr, já jsem v těch obrazech uviděl celý příběh. Příběh umělce, který po studiích utekl z Prahy do vesnice o třiceti devíti obyvatelích, zavřel se v domku s číslem popisným pět a padesát let maloval, než zemřel. Byla v tom veškerá tíha a krása uměleckého údělu. Ten absolutní, téměř svatý závazek. A zároveň ta tragédie samoty a nepochopení. Byl to Hašek bez humoru. Byl to Beckett s paletou.
Mimochodem, oběd platila ona. Terminál na karty byl rozbitý a já, z principu, hotovost nenosím. Další drobná, absurdní výhra v tomto dni plném absurdit.
A pak přišlo finále. Příbuzní. Brambory. Sto padesát kilogramů v pytlích. A k tomu „káva“, která se proměnila v pečené pstruhy a nucenou rodinnou atmosféru. Strýc, teta, snacha, dvě děti, dvě kočky. Všechno to teplo, ta pospolitost, ten hluk. Pozoroval jsem to s odstupem antropologa studujícího rituály neznámého kmene. Všichni se smáli, mluvili, dotýkali se. A já jsem tam seděl a prožíval okamžik absolutní, krystalické jasnosti. Uvědomil jsem si, že nemám rodinu. Že jsem ji nikdy neměl a nikdy nechtěl. Že samota není můj osud, ale má volba. Je to nezbytná podmínka pro myšlení. Je to ten luxusní, tichý prostor, kde se nerodí sentiment, ale myšlenky.
Když jsme jeli zpátky, s autem těžkým pod vahou těch zbytečných hlíz, mlčel jsem. Přítelkyně něco vyprávěla o své tetě. Já přemýšlel o tom dni. O přízraku na dálnici, o přízraku Haška, o přízraku malíře Mádla a o tom největším přízraku ze všech – o přízraku „normálního“ života, který jsem na chvíli spatřil a s úlevou si potvrdil, že do něj nepatřím.
Byl to intelektuálně vyčerpávající den. Ale jak říkám, i v banalitě se dá najít materiál. Jen musíte vědět, kam se dívat. A hlavně, co ignorovat.
