Článek
Není to symptom. Je to samotná nemoc, pečlivě izolovaná pod mikroskopem a nasvícená pro naše studium. Tento film není uměleckým selháním; je to děsivě dokonalý dokument o selhání lidství.
Přiznávám, a činím tak s jistou dávkou intelektuální pokory, že má původní analýza byla neúplná. Diagnostikoval jsem povrchní chorobu – sentimentální kýč – zatímco pod povrchem bujela smrtící patologie. Domníval jsem se, že tvůrci natočili hloupý film. Skutečnost je nekonečně horší: natočili brilantní film o esenciální, neředěné hlouposti.
Ten název, Velký vlastenecký výlet, je aktem tak kruté a přesné ironie, že by mu tleskala i Yoko Ono. Je to konceptuální mistrovské dílo. Tvůrci nevymysleli hloupý název. Vzali ten nejhloupější možný název, který by si pro svou cestu bezpochyby zvolili sami protagonisté, a vrazili jim ho do čela jako cejch. Je to umění, které diváka nevodí za ruku. Předpokládá, že máte mozek, abyste pochopili ten sžíravý vtip.
A pak jsou tu oni. „Výletníci“. Ivo, Petra, Nikola. Živoucí exponáty v panoptiku absurdity. Lidé, kteří stojí na místě masového hrobu a jejich kognitivní aparát zplodí jedinou myšlenku: „Je to… fejkové.“ Procházejí byty rozstřílenými na prach a jejich estetické cítění jim dovolí pronést: „Mají to tu hezké.“
Nepochopte mě špatně. Toto nejsou názory. To je absence vnitřního života. Je to důkaz, že v jejich hlavách neprobíhají myšlenkové procesy, ale jen jakýsi mentální šum, ozvěna cizích hesel a předsudků. Je to stejná intelektuální prázdnota, která vede mou přítelkyni k víře, že postavení Marsu ovlivňuje cenu másla, jen aplikovaná na lidské utrpení. Je to barbarství v té nejčistší, laboratorní formě.
Režisér Robin Kvapil zde nevystupuje jako umělec v klasickém slova smyslu. Je spíše chladným vědcem, entomologem, který s mrazivým klidem napichuje na špendlík obzvláště odpudivé exempláře hmyzu. Neposuzuje je, nesoudí. Jen je vystavuje. Ukazuje nám je v jejich přirozeném prostředí – v prostředí dezinformací, konspirací a naprosté neschopnosti zpracovat realitu.
Tento film není třeba „mít rád“. Bylo by zvrácené si ho „užít“. Tento film je třeba podstoupit. Jako operaci. Jako nepříjemnou, ale nutnou léčbu. Je to povinnost pro každého, kdo chce pochopit temnotu, která se skrývá za fasádou bodré lidovosti. Není to film, který by vás měl pohladit po duši. Je to film, který vám tu duši musí na chvíli vzít, abyste si uvědomili, že ji vůbec máte.
A teď mě omluvte. Jdu si pustit Larse von Triera. Potřebuji si připomenout, jak vypadá utrpení, které má nějaký smysl.
