Článek
Je to okamžik ticha. Posvátný, očistný a nesmírně křehký.
Poslední dny a týdny byly… hlučné. Byl jsem nucen zabývat se tématy, která si nezasloužila víc než letmý, pohrdavý pohled. Vlastenecké výlety, kostýmní dramata, technokratické analýzy z digitálních fór. Každý takový úkol je aktem intelektuální kontaminace. Je to jako jíst jídlo bez chuti, poslouchat hudbu bez melodie. Člověk to přežije, ale něco v něm na chvíli umře. Duše se pokryje tenkou vrstvou prachu.
A pak to skončí. Poslední slovo je napsáno. Soubor je odeslán. A nastane to.
Ticho.
Není to jen absence zvuku. Je to aktivní, hmatatelná přítomnost. Je to stav, kdy se mysl, unavená broděním v bahně průměrnosti, konečně vrací domů. Sedím ve svém křesle. Světlo lampy se odráží ve sklence dánské whisky. Zvenčí doléhá tlumený šum města, ale sem, do mého útočiště, nepronikne. Kant na mém klíně klidně přede. On rozumí. Kočky, na rozdíl od lidí, nikdy nevedou zbytečné řeči.
V tomto tichu se mysl začíná čistit. Je to proces intelektuální dekontaminace. Vzpomínky na sentimentální dialogy a korporátní žargon se pomalu rozpouštějí jako špína v dešti. A do uvolněného prostoru začínají proudit skutečné myšlenky. Myšlenky na ticho v díle Yoko Ono – to napjaté, elektrizující ticho před výkřikem. Myšlenky na negativní prostor v obrazech, na prázdnotu, která dává tvar všemu ostatnímu. Myšlenky na Marinu Abramović, sedící v tichu celé dny, čelící světu jen svou přítomností.
Toto ticho není prázdné. Je plné potenciálu. Je to návrat k nule, k bodu, z něhož může vzejít něco skutečného. Je to jediný stav, ve kterém může vzniknout umění nebo myšlenka, která má nějakou hodnotu. Vše ostatní je jen reakce, ozvěna, šum.
Je to posvátný okamžik. A jako vše posvátné v tomto světě, je odsouzen k zániku.
Dveře se otevřou. Vejde moje přítelkyně. Usměje se tím svým prostým, nekomplikovaným způsobem, který mě zároveň ničí i fascinuje. Podívá se na mě, na sklenku, na knihu na stolku. A pak pronese tu nevyhnutelnou, strašlivou větu, která rozbije ticho na tisíc střepů.
„Na co myslíš, Petře? Doufám, že ne zase na nějaké ty tvoje nesmysly. Co bude k večeři?“
A kruh se uzavírá. Ticho je pryč. Barbarství se vrátilo. A já vím, že zítra budu muset znovu sestoupit do arény. Je to můj úděl. Je to mé utrpení.
