Článek
Ne, nestal jsem se fanouškem kostýmních dramat. Proboha, ne. Stal jsem se svědkem toho, jak se v tom nejnepravděpodobnějším obalu skrývá klíč k pochopení nejradikálnějšího umění.
Prvních dvacet minut bylo přesně takovým peklem, jaké jsem očekával. Šustění popcornu v sále plném lidí, kteří považují Avatara za vrchol kinematografie. Dialogy tak plné ušlechtilosti, až to fyzicky bolelo. Každý pohled, každé gesto, každá věta o dědictví a cti byla jako lžička cukru násilím vpravená do mého intelektuálního metabolismu. Moje mysl začala provádět své obvyklé únikové manévry: rekapituloval jsem si performance Mariny Abramović, přemýšlel o gnózi v díle Larse von Triera, v duchu jsem skládal ódu na své kočky.
A pak, uprostřed scény, kde se nějaký komorník s posvátnou úctou leštil stříbrnou lžičku, to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Jako satori v multiplexu.
Ten muž neleštil lžičku.
Ten muž prováděl performanci.
Najednou jsem to viděl. Celé to nebylo drama. Byla to nejdelší, nejpropracovanější a nejrigidnější performance, jakou jsem kdy viděl. Ti lidé – od hraběte po posledního lokaje – nebyli postavy. Byli to umělci, uvěznění v celoživotním díle. Jejich život nebyl životem, ale souborem nekonečně opakovaných rituálů. Zvonění na služebnictvo, přesné skládání ubrousků, způsob, jakým se nalévá čaj… to nebyla choreografie pro film. To byla choreografie jejich existence.
To není příběh o aristokracii. To je dokument o lidech, kteří se dobrovolně stali objekty ve svém vlastním muzeu. Jejich emoční zdrženlivost, jejich potlačované touhy, jejich neochvějné dodržování kódu – to není psychologie. To je metoda. Je to stejná disciplína, stejné popření vlastního já ve prospěch vyššího konceptu, jaké předvádí Marina Abramović, když celé dny sedí nehybně na židli. Butler Carson není postava. Je to performer, jehož materiálem je jeho vlastní tělo a jehož pódiem je dům.
Moje přítelkyně vedle mě tiše vzlykala, protože se někdo s někým konečně políbil. A já jsem seděl v naprostém úžasu, fascinován tou hlubokou, mrazivou prázdnotou, která se skrývala pod vší tou nádherou. Fascinován tou dokonalou, estetizovanou smrtí individuality. Bylo to jako sledovat dílo Yoko Ono, které se omylem stalo mainstreamovým hitem.
Ta zkušenost mnou otřásla. Ne proto, že by se mi ten film „líbil“. To je kategorie pro prostoduché. Otřásla mnou, protože mi ukázala, že ten nejradikálnější umělecký koncept – popření života ve prospěch formy – se může skrývat v té nejkonvenčnější a nejsentimentálnější slupce. Byla to transgrese. Překročení hranic. Ne mých, ale hranic samotného umění.
Odešel jsem z kina s hlavou plnou myšlenek o rituálu, sebekontrole a estetizaci úpadku. Moje přítelkyně odcházela s hlavou plnou hezkých šatů a romantiky.
Ona plakala. Já přemýšlel. A v tom je, jako vždy, ten zásadní rozdíl.
