Článek
Když se dnes řekne Helena Vondráčková, většině lidí se vybaví desítky hitů, vyprodané koncerty a kariéra, která trvá už několik generací. Mně se ale vybaví především několik osobních setkání, na která se nezapomíná.
A protože právě dnes, 24. června, slaví narozeniny, rád bych se o tyto vzpomínky podělil.
Rozhovor, který všechno začal
Poprvé jsem se s Helenou Vondráčkovou setkal někdy na začátku osmdesátých let. Tehdy už byla velkou hvězdou československé populární hudby a já jsem s ní jako redaktor motoristického pořadu Pozor, zákruta dělal rozhovor.
Už tehdy mě zaujala nejen jako zpěvačka, ale také jako řidička. Dodnes si vybavuji, jak mi během rozhovoru říkala, že dobrý motorista se pozná podle toho, že se s ním spolujezdec nebojí jezdit. Ráda prý jezdila svižně, ale vždy s respektem k ostatním účastníkům provozu.
Když jsme se bavili o dopravě ve světě, s úsměvem vzpomínala na brazilské São Paulo, které označila za skutečný dopravní Babylon. Ve srovnání s ním jí připadala Praha téměř poklidná.
Byla profesionální, vstřícná a přirozená. Vlastnosti, které si podle mé zkušenosti uchovala dodnes.
Kamínky v Konopáči
Druhé setkání přišlo o několik let později a bylo mnohem nečekanější.
Někdy kolem roku 1990 jsme trávili několik dnů v autokempinku Konopáč u Heřmanova Městce. Můj tehdy asi pětiletý syn Péťa si hrál s kamínky, a jak už to děti někdy dělají, jeden z nich hodil směrem k procházející dámě.
„To je ale krásný chlapeček,“ zaslechl jsem známý hlas.
Otočil jsem se a nestačil se divit. Byla to Helena Vondráčková.
Péťa totiž usoudil, že nejlepším způsobem, jak upoutat pozornost kolemjdoucí dámy, bude hodit jejím směrem kamínek.
Moje omluvy nebraly konce.
Helena však jen s pochopením mávla rukou a s úsměvem řekla:
„Nic se neděje. Váš Péťa je roztomilý chlapeček.“
Do rodných Slatiňan to odtud měla jen kousek.
Brzy se kolem ní začali scházet rekreanti z celého kempu. Bylo vidět, jak ji mají lidé rádi. Přesto působila úplně obyčejně, jako člověk, který si přijel odpočinout mezi ostatní.
Po letech jsem jí tuto příhodu připomněl při jedné návštěvě v její vile v Řitce. A k mému překvapení si na malého chlapečka s kamínky vzpomněla.
Tanec na Karlštejně
Největší zážitek však měl teprve přijít.
V únoru roku 2003 jsem dostal pozvání na svatbu Heleny Vondráčkové a Martina Michala na hradě Karlštejn.
Byl to den jako z pohádky. Krásné róby, známé osobnosti, zpěváci, herci, fotografové, televizní kamery a všude slavnostní atmosféra. A uprostřed toho všeho šťastná nevěsta Helena.
Hudba hrála, hosté se bavili a slavnostní atmosféra pomalu přecházela ve veselí. A právě tehdy se odehrála příhoda, na kterou po více než dvaceti letech stále vzpomínám.
V jednu chvíli se kolem nevěsty vytvořil menší prostor. Požádal jsem tedy nejprve o souhlas svou manželku, potom novomanžela Martina Michala a nakonec i samotnou Helenu.
A světe div se – souhlasila.
Tak jsem si zatančil s Helenou Vondráčkovou.
Kolem nás fotografové, kamery a kruh svatebčanů. Po skončení tance jsem poděkoval a galantně předal tanečnici zpět jejímu manželovi.
Jenže za chvíli ke mně přišel režisér Zdeněk Troška, který, pokud si dobře vzpomínám, novomanželům přivezl jako svatební dar zeleného keramického slona pro štěstí.
Naklonil se ke mně a s pobaveným výrazem pronesl:
„Víš, že jsi právě předběhl ženicha?“
Nechápavě jsem se na něj podíval.
„To měl být první novomanželský tanec.“
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
Teprve po několika minutách jsem si naplno uvědomil, co mi vlastně říká. Tanec, který jsem právě absolvoval s nevěstou, měl být podle svatebních zvyklostí prvním novomanželským tancem.
Jinými slovy – nevědomky jsem Heleně Vondráčkové ukradl první novomanželský tanec.
Za své společenské faux pas jsem se styděl ještě dlouho. Na druhou stranu – kdo se může pochlubit tím, že absolvoval první svatební tanec s Helenou Vondráčkovou dříve než ženich?
Později jsme se tomu s Helenou i Martinem v Řitce už jen zasmáli.
Nedávno jsem jel autem se synem Petrem a z rádia zaznělo Sladké mámení. Oba jsme se na sebe podívali a usmáli se.
Některé písničky totiž nevracejí jen melodie, ale i vzpomínky.
A mně se při písničkách Helenky nevybaví jen slavná zpěvačka Helena Vondráčková. Vybaví se mi také usměvavá a laskavá žena, která dokázala zůstat sama sebou. A jeden tanec na Karlštejně, na který se nezapomíná.
