Článek
Čtenáři mých příběhů už vědí, že se naše parta schází v hospůdce U Matějíčků s železnou pravidelností. Pivo, řeči o počasí, fotbale a o tom, jak „už to není, co to bývalo“. Prostě běžný večer. Až do chvíle, kdy jsem dotelefonoval s neteří Šťastnou.
Právě při ukládání telefonu mi došlo, že některá příjmení jsou vlastně malý životní komentář.
Vedle neteře Šťastné máme totiž společnou kamarádku Veselou. Dvě příjmení, která vedle sebe znějí až podezřele optimisticky. A když si člověk představí jejich manžely o Vánocích – pana Šťastného a pana Veselého – je to skoro hotový skeč.
„Promiňte, to byla neteř,“ poznamenal jsem. „Jmenuje se Šťastná.“
Jirka se pousmál.
„Tak to je dobrý začátek večera.“
A bylo jasné, že jsme právě našli téma na několik dalších piv.
Někdo nadhodil příjmení Vyskočil.
Další přidal Poskočil.
„A ještě Přeskočil,“ ozval se Karel.
Stačilo je vyslovit za sebou a člověk měl pocit, že nesedí v hospodě, ale sleduje atletický trénink.
„To ještě nic není,“ přisadil si Michal. „Co teprve Skočdopole.“
Stůl vybuchl smíchy.
Lexa, který jinak mluví jen tehdy, když má opravdu co říct, chvíli přemýšlel a pak poznamenal:
„A představte si, že se jmenujete Hrejsemnou. To musí být celý život jedno nekonečné vysvětlování.“
Od té chvíle už nebylo cesty zpět.
Začala soutěž, kdo si vybaví nejpodivnější skutečné české příjmení.
„Co když člověk jí guláš s chlebem,“ nadhodil jsem, „a přijde někdo, kdo se představí jako Nejezchleba?“
Hospodou projel smích tak hlasitý, že se za výlohou otočili dva turisté.
Jména se vrstvila jedno na druhé.
Sladký proti Kyselému.
Liška, Vlk a Ježek jako malá zoologická expedice.
A mezi nimi i příjmení, která znějí spíš jako celé věty než jména.
Vtom Jirka zvedl oči od mobilu a skoro vykřikl:
„Pánové, našel jsem jedno lepší. Co byste říkali člověku, který se jmenuje Nechoďdomů?“
Hospoda U Matějíčků má zvláštní schopnost. Z obyčejného večera udělá malou jazykovou laboratoř.
Vítěze jsme nakonec neurčili. Jak také rozhodnout mezi člověkem, který se jmenuje Nejezchleba, a tím, kterého matrika obdařila jménem Nechoďdomů?
Na jedné věci jsme se ale shodli.
V českých příjmeních je mnohem víc humoru, než by člověk čekal.
„Je to celé směšné,“ poznamenal Karel. „Dám si z toho smíchu jednu hořkou.“
A tak jsme začali přemýšlet, jestli se mezi hosty náhodou nenajde někdo, kdo se jmenuje Směšný nebo Hořký.
V tu chvíli se od vedlejšího stolu zvedl muž.
„Promiňte,“ řekl. „Poslouchal jsem vás celou dobu. Já jsem Smutný.“
Na okamžik bylo ticho.
Pak hospodou projel smích, který přebil i hluk od výčepu.
Protože u Matějíčků je možné úplně všechno.
I to, že jméno je někdy lepší pointa než celý vtip.
