Článek
Aby ten příběh dával smysl, musím se vrátit o několik let zpátky.
V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem pracoval v motoristickém rozhlasovém pořadu Pozor, zákruta!, který patřil k nejposlouchanějším pořadům tehdejšího Československa. V době své největší slávy měl až tři miliony posluchačů. Právě proto do něj rádi přicházeli i známí zpěváci představit své nové písničky.
S každým jsme si nejprve povídali o řízení, zkušenostech za volantem nebo vztazích mezi motoristy. A teprve potom zazněla jejich nejnovější písnička.
Stejně vznikaly i moje rozhovory s Karlem Gottem.
Překvapilo mě, jak vášnivým řidičem byl. Za volantem ročně najel 150 až 200 tisíc kilometrů a přiznal se mi, že právě při dlouhých cestách se nejlépe učí texty nových písní.
„Nevyruší tě návštěvy, nepřijde pošťák ani výběrčí inkasa. Prostě se můžeš soustředit,“ říkal s úsměvem.
Jednou zavzpomínal na nehodu na zledovatělé silnici u Stříbra.
„Dvakrát jsem se s autem převrátil a potřetí zůstal v poli na střeše. První, co mě napadlo, bylo dostat se rychle ven, protože jsem právě natankoval plnou nádrž. Vyrazil jsem nohou okno a vylezl ven. A najednou jsem viděl, jak zastavují auta a lidé běží pomoct.
Vzpomněl jsem si na vaši Zákrutu. Často v ní mluvíte o tom, že si mají motoristé pomáhat. Je krásný pocit vědět, že to opravdu funguje.“
Jindy jsem přijel natáčet do jeho vily na Bertramce. Karel měl malé zpoždění, odemkl a zavedl mě do obývacího pokoje.
Připravil jsem magnetofon, zapnul mikrofon.
„Tak to spusť,“ pobídl mě.
Sotva jsem položil první otázku, zahlédl jsem přes prosklené dveře na balkoně muže s pistolí.
Zarazil jsem se.
„Kájo… hlavně se neotáčej… ale za tebou je nějaký chlap se zbraní.“
Okamžitě vyskočil a běžel ke vstupním dveřím. Já za ním.
Když otevřel, stáli tam policisté.
Karel se chytil za hlavu.
„Pánové, promiňte. Já zapomněl vypnout alarm.“
Pak vytáhl z připravené bedýnky láhev whisky a začal se omlouvat.
Jeden z policistů se ale usmál.
„Pane Gotte, jděte do sebe. Vždyť je to už potřetí tento týden!“
Smáli jsme se ještě dlouho.
Jenže ani jedna z těchto historek není důvodem, proč si na Karla Gotta při každém výročí jeho narození vzpomenu jako na prvního.
Existuje totiž jedna vzpomínka, která všechny ostatní převyšuje.
Moje maminka byla Karlovou velkou fanynkou. Žila v Žatci a po každém našem setkání chtěla slyšet úplně všechno. Jak se měl. Co říkal mimo mikrofon. Co měl na sobě. A pokaždé mě prosila, abych jí přivezl fotografii s jeho podpisem.
Každou z nich pečlivě opatrovala.
Jenže její zdravotní stav se postupně zhoršoval.
Po jednom natáčení jsem Karlovi řekl:
„Maminka tě zase prosí o podepsanou fotografii. Je vážně nemocná. Udělala by jí velikou radost.“
Čekal jsem, že ji jako vždy podepíše.
Místo toho se na mě podíval a řekl:
„Tak Péťo… na co čekáme? Předáme jí ji osobně.“
O několik minut později jsme už seděli v autě a mířili do Žatce.
Cestou ještě zastavil koupit kytici.
Tehdy neexistovaly mobilní telefony, takže maminka neměla nejmenší tušení, že někdo přijede.
Když otevřela dveře, několik vteřin jen nevěřícně stála.
Na prahu stál její největší idol.
S kyticí.
S podepsanou fotografií.
A s úsměvem.
Vešel dovnitř, posadil se vedle ní, poděkoval jí za přízeň, chvíli si s ní povídal a popřál jí hodně sil.
Dodnes mám před očima ten okamžik. A právě tu podepsanou fotografii, kterou tehdy přivezl, dodnes opatrujeme.
Fotografie, kterou Karel Gott osobně přivezl mojí mamince do Žatce. Pro naši rodinu je dodnes tou nejcennější.
Když jsme odjížděli zpátky do Prahy, Karel dlouho mlčel.
Pak se na mě podíval skoro vyčítavě.
„Proč jsi mi neřekl, jak na tom maminka je? Mohli jsme za ní přijet už dávno.“
Od té chvíle pro mě Karel Gott nebyl jen výjimečný zpěvák.
Byl to člověk, který dokázal udělat radost úplně obyčejné ženě, aniž o tom musel kdokoliv vědět.
Při každém výročí jeho narození si proto jako první nevybavím Zlatého slavíka ani vyprodané koncerty.
Vybavím si člověka, který bez váhání sedl do auta, cestou koupil kytici a jel potěšit jednu nemocnou paní do Žatce.
A ten obraz je pro mě dodnes silnější než jakákoli píseň.
