Článek
Po delší době jsme zase seděli u našeho stolu v hospůdce U Matějíčků. Já, Jirka, Michal, Lexa a Karel.
Každý dorazil se stejnou větou.
„To je ale příšerný vedro!“
Servírka se ani nemusela ptát. Za chvíli už před každým z nás stál orosený půllitr a v tichu jsme si vychutnávali první doušky piva.
Otřel jsem si čelo kapesníkem a rozhlédl se po kamarádech.
„Chlapi, dneska se nemusíme ani rozehřívat. Venku je pětatřicet. Nedáme zase nějaké ty naše neuvěřitelné příhody?“
Všichni se usmáli. Bylo jasné, že dnešní večer nebude jen o pivu. Spíš o tom, kdo vytáhne větší nesmysl.
Jako první začal Karel.
„To se mi jednou stalo… Bylo takové vedro, že jsme s kamarádkou v Chorvatsku vyrazili na pláž už za svítání. Chtěli jsme být první. A opravdu jsme byli. Jenže za chvíli jsme pochopili proč.“
Odmlčel se a napil se piva.
„Začali se scházet samí nudisté. Nejdřív jeden, pak druhý, potom celé rodiny. My dva jsme na sebe koukli, pomalu sbalili ručníky a odplížili se pryč, jako kdyby nás přistihli při něčem zakázaném.“
„Nepochopím, proč jste nezůstali,“ rýpnul si Michal.
Stůl vybuchl smíchy.
„To nic není,“ navázal jsem. „S jednou mojí bývalou ženou jsme byli ve Španělsku. Vedro bylo takové, že i ryby snad plavaly znakem.“
Všichni zpozorněli.
„Říkám jí: Pojď rychle do vody. Jenže než jsme k ní doběhli, rozpálený písek pálil tak, že jsme poskakovali jako čápi. Já přitom šlápl na nafukovacího krokodýla, uklouzl a zahučel do vody.“
U stolu se začalo smát už před pointou.
„Vyplašil jsem celé hejno racků. Ti se rozletěli na všechny strany a jeden německý turista začal nadšeně tleskat. Myslel si, že je to vystoupení pro rekreanty.“
Tentokrát už se smála i servírka, která zrovna procházela kolem.
Michal dopil půllitr a zavrtěl hlavou.
„To je dobrý. Já nechal jednou v autě čokoládu. Za hodinu jsem dostal chuť na něco sladkého. Otevřu ji… a místo tabulky jsem držel v obalu kakaový nápoj.“
„Tak to muselo být zklamání,“ poznamenal Jirka.
„To ještě nebylo všechno. Tak jsem ho vypil. Jenže jsem si nevšiml, že vedle ležela propiska, která se v tom vedru taky rozpustila. Ještě tři dny jsem měl modrý jazyk.“
Lexa zakroutil hlavou.
„Já chtěl zase doma ušetřit za klimatizaci. Otevřel jsem všechna okna dokořán.“
Položil sklenici na stůl a pokračoval:
„Za deset minut mi do bytu přiletěl vrabec, dvě vosy a sousedův papoušek. Vrabec se usadil na televizi, vosy obsadily kuchyň a papoušek pořád opakoval:
‚Vypni to vedro, Franto!‘“
Chvíli bylo ticho.
„Jenže Franta se jmenuje soused.“
Smích sílil.
Jirka si lokl piva.
„To já jsem šel jednou do supermarketu jen proto, že tam měli klimatizaci. Chodil jsem mezi regály snad hodinu. Nakonec ke mně přišla prodavačka.“
Napodobil její hlas:
„Pane, hledáte něco?“
A já povídám:
„Ano. Listopad.“
Málem upustila karton vajíček.
Karel si ještě přihnul a podíval se na nás.
„Je dnes takové vedro, že ani vlaštovky nezpívají. Létají pěšky.“
U stolu už se smáli úplně všichni.
Servírka donesla další rundu krásně orosených půllitrů.
Chvíli jsme jen mlčky pozorovali kapky vody stékající po skle.
Pak se Michal zadíval na svůj půllitr a vážným hlasem pravil:
„Chlapi… víte, co je na tom vedru úplně nejhorší?“
„Co?“ ozvalo se několikrát najednou.
„Že se dneska potí i pivo.“
A přísahal bych, že tentokrát se nesmála jen servírka, ale celá hospůdka U Matějíčků.
