Nejsou to „večerky“. Jsou to naši sousedé. Sedmdesát let společné historie

Uběhlo to rychle. Letos si připomínáme sedmdesát let od chvíle, kdy do tehdejšího Československa přišli první Vietnamci. Psal se rok 1955. Nepřicházeli jako obchodníci ani dělníci. Byli to studenti.

Jedním z nich byl i Duong Dat Tu z Hanoje – student bohemistiky, dnes jeden z nejvýznamnějších překladatelů české a slovenské literatury ve Vietnamu. Jeho práce významně přispěla k tomu, že jména českých autorů znají i čtenáři tisíce kilometrů od Prahy. Tak začínal příběh komunity, která dnes u nás čítá zhruba 70 tisíc lidí.

Od studentských stipendií k podnikání

První vlna příchodů byla výsledkem mezistátních dohod mezi Československem a tehdejší Vietnamskou demokratickou republikou. Studenti, učni i pracovníci se vzdělávali v československých školách a podnicích. Mnozí se po studiích vraceli domů, jiní zde zakořenili.

Po roce 1989 přišla nová etapa. Ekonomická transformace otevřela prostor drobnému podnikání – a Vietnamci této příležitosti využili. Začínali často stánkovým prodejem, postupně přešli do kamenných obchodů. Dnes provozují tisíce malých prodejen potravin po celé republice.

Jejich „večerky“ mají otevřeno „od vidím do nevidím“. Zatímco většina z nás už večer odpočívá, oni ještě stojí za pultem. Zaučují své děti, budují rodinné podniky, pracují sedm dní v týdnu. Přesto se najdou lidé, kteří jim vyčítají, že jsou „až příliš pracovití“ nebo že „berou práci ostatním“.

Sedmdesát let není krátká epizoda. Je to doba, za kterou vyrostou tři generace.

Sapa – malá Hanoj v Praze

Za symbolické srdce vietnamské komunity je považována tržnice Sapa na jižním okraji Prahy. Říká se jí „malá Hanoj“. Není to jen tržiště, ale kulturní a společenské centrum – s restauracemi, školami, redakcemi médií i buddhistickými chrámy. Místo, kde se mísí čeština s vietnamštinou a kde vzniká nová, česko-vietnamská identita.

Dva extrémy pohledu

Vietnamci jsou dnes po občanech Slovenska a Ukrajiny třetí největší cizineckou skupinou v České republice. Přesto jejich obraz ve veřejném prostoru často osciluje mezi dvěma extrémy:

• pracovití a nenápadní lidé, kteří drží otevřené obchody v každé obci

• lidé spojovaní s překupnictvím či výrobou drog

Realita je samozřejmě složitější – a především spravedlivější. Pokud se několik stovek jednotlivců dopustí trestné činnosti, nelze kvůli tomu odsuzovat desítky tisíc dalších. Kolektivní vina je princip, který bychom měli znát spíše z temných kapitol dějin než ze současné demokratické společnosti.

Rozhořčení nad zobecňováním přichází nejen od Vietnamců žijících v Česku, ale i od těch, kteří u nás dříve studovali a dnes žijí ve Vietnamu. Jeden z nich ve svém dopise českému politikovi napsal:

„Po mém vzoru chci, aby má dcera vystudovala v ČR vysokou školu. Ale mám strach. Pane poslanče, bude z ní zločinec?“

Ta otázka není jen osobní. Je to zrcadlo, které nastavujeme sami sobě.

Generace, která už je doma

Druhá a třetí generace vietnamských rodin dnes mluví perfektně česky, studuje na českých univerzitách – medicínu, práva i IT – pracuje jako lékaři, právníci, specialisté, podnikatelé. Mnozí mají české občanství. Pro ně už není otázka „odkud jste?“ jednoduchá. Jsou doma tady.

Bez nich by Česko vypadalo jinak

Zkuste si představit česká města a obce bez jejich obchodů. Bez malých prodejen na sídlištích, bez večerek na nárožích, bez vietnamských bister, která dnes patří k nejvyhledávanějším gastronomickým podnikům.

Většina Vietnamců v Česku jsou slušní, poctiví a pracovití lidé. Stejně jako většina Čechů. A stejně jako v každé společnosti i zde existují výjimky – ty však nemohou definovat celek.

Už několik let mám mezi Vietnamci žijícími v Česku kamaráda. Je mu 57 let a stále vypadá jako chlapec. Jmenuje se Nguyễn Trọng Chin a s celou svojí rodinou se stará o dvě večerky. Jsou pracovití, usměvaví, neupozorňují na sebe – a nic pro ně není problém. Jsem moc rád, že ho znám a že si povídáme. Protože osobní zkušenost je nejlepší lék proti předsudkům.

Jen jedno ho trápí:

„Proč mně a všem dalším z naší komunity naši zákazníci stále tykají?“

Přiznám se, že v tom cítím zvláštní nerovnováhu. Jako bychom si vůči nim dovolovali víc než vůči jiným. Možná bez zlého úmyslu – ale přesto.

Takže alespoň za sebe: Chine, promiň. A příště už jen: Xin chào! Dobrý den.

Zdroje:

Wikipedia - Vietnamská menšina v Česku

Vláda ČR - Vietnamská národní menšina

iDnes 25.6.2018 - Vietnam je organizovaný zločin, uvedl Zaorálek. Vietnamci žádají omluvu.