Článek
Když jsem v polovině osmdesátých let poprvé zazvonil u dveří bytu Hany Zagorové v Chodské ulici na pražských Vinohradech, otevřela mi sama.
Žádná asistentka.
Žádný manažer.
Jen usměvavá Hanka.
„Pojďte dál.“
V té době jsem připravoval rozhovory pro rozhlasový motoristický pořad Pozor, zákruta! Když měla novou písničku, sešli jsme se u Hanky doma a natočili k ní rozhovor.
Její vinohradský byt si pamatuji dodnes.
Prostorný půdní mezonet. Spousta světla, dřeva a knih. Nepůsobil jako byt jedné z největších hvězd tehdejšího Československa. Působil jako domov člověka, kterému je v něm dobře.
Sedávali jsme u malého stolku.
A téměř každá návštěva začínala stejně.
„Nejdřív si dáme čaj.“
Dodnes vidím, jak pečlivě vybírala čaj, ohřívala vodu a nalévala ji do malovaných porcelánových šálků. Nebyla to rutina. Byl to malý obřad.
Jednou jsem pochválil čaj, který připravila.
Usmála se.
„Tak příště ochutnáte jiný.“
A opravdu.
Nikdy mi nepřipravila stejný.
Pamatovala si, co jsme pili při minulé návštěvě. Zajímalo ji, co v čaji cítím, a měla upřímnou radost, když jsem správně poznal jeho vůni nebo chuť.
Pak se role obrátily.
Pustila mi novou písničku, kterou právě natočila.
Tentokrát čekala ona na můj názor.
„Jak se vám líbí? Myslíte, že ji budou mít posluchači rádi?“
Hana chtěla znát upřímnou reakci ještě dřív, než písnička zazněla ve vysílání.
Jednou jsem se usmál.
„Haničko, tahle písnička chutná stejně krásně jako váš čaj.“
Rozesmála se.
Ten smích slyším dodnes.
Při jednom z našich rozhovorů jsem se jí zeptal na spěch za volantem kvůli jejímu hitu Spěchám.
„Ani v tom nejrychlejším životním stylu bychom neměli zapomínat občas s autem zastavit. Zastavit třeba u louky a strávit tam nějaký čas. A nespěchat.“
Tehdy jsem ta slova bral jako radu řidičům.
Dnes si myslím, že mluvila hlavně o životě.
Přestože patřila k největším hvězdám československé a české populární hudby, když jste seděli u jejího stolu, měli jste pocit, že nikam nespěchá. Že v té chvíli jste pro ni důležitější než všechno ostatní.
A právě to je vzpomínka, která mi po letech zůstala nejsilněji.
Ne počet Zlatých slavíků.
Ne vyprodané koncertní haly.
Ne televizní kamery.
Ale obyčejné odpoledne u malého stolku na Vinohradech.
Dnes, kdykoli si připravuji dobrý sypaný čaj, si na Hanku vzpomenu.
Ne kvůli tomu, že mě naučila rozeznávat vůně a chutě.
Ale protože mě naučila něco mnohem cennějšího: že nejkrásnější chvíle často vznikají tehdy, když se dokážeme na okamžik zastavit a věnovat druhému člověku svůj čas.
Kdyby měla letos sfouknout na dortu osmdesát svíček, nejspíš by mi zase uvařila jiný čaj.
