Článek
Kdysi to fungovalo.
Na sídliště přijel trabant, vedle něj žigulík, o pár metrů dál škodovka a mezi nimi zůstalo tolik místa, že si řidiči mohli podat ruce otevřeným okénkem.
Pak přišel pokrok.
Auta začala být bezpečnější, pohodlnější, širší, delší a vyšší.
Přibyly airbagy, výztuhy, deformační zóny, elektronika, kamery, senzory a displeje.
Dnešní rodinné auto je často větší než dodávka před třiceti lety.
Jen jedno se zřejmě příliš nezměnilo.
Parkovací místa.
Zdá se, že někdo kdysi namaloval bílé čáry a od té doby se na ně nesmí sáhnout. Možná jsou chráněny jako kulturní památka.
Jinak si neumím vysvětlit, proč se v roce 2026 stále snažíme zaparkovat auta velikosti menší jachty do prostoru navrženého v době, kdy vrcholem rodinné mobility byla škodovka se čtyřmi rychlostmi.
Přitom nejde jen o pocit řidičů.
Současná česká norma ČSN 73 6056, která platí od roku 2011, stanovuje pro běžné kolmé parkovací stání minimální rozměr 2,5 × 5 metrů.
Jenže auta mezitím rostla dál.
Mnohá dnešní SUV mají šířku kolem 1,9 metru bez zrcátek a přes dva metry se zrcátky. Po zaparkování tak zbývá na každé straně jen omezený prostor.
A právě tam někde začíná české parkovací dobrodružství.
Stačí navštívit jakékoliv obchodní centrum.
Řidič objeví volné místo.
Zajásá.
Najede.
Vystoupí.
Tedy pokusí se vystoupit.
Dveře se otevřou asi o osm centimetrů.
Řidič zadrží dech, vtáhne břicho, zlomí páteř do tří směrů současně a po několika minutách se dostane ven.
Následně zjistí, že vedle stojící řidič provedl úplně stejnou operaci.
Oba na sebe hledí s výrazem lidí, kteří právě přežili horskou expedici.
Přitom si jeli koupit rohlíky.
Zvláštní kategorií jsou podzemní garáže.
Tam se člověk občas ptá, zda projektant někdy skutečně viděl automobil.
Nájezdové rampy připomínají zatáčky na horské dráze.
Sloupy stojí přesně tam, kde by člověk potřeboval projet.
A parkovací místa vypadají, jako by byla navržena podle technického výkresu vozidla z roku 1985.
Největší záhadou ale zůstává, kdo a kdy rozhodl, že čím větší obchodní centrum, tím těsnější pocit při parkování.
Je to fascinující paradox.
Developer investuje miliardy do stavby.
Návštěvníky láká na pohodlí, komfort a špičkové služby.
Pak přijde na řadu parkoviště a někdo řekne:
„Co kdybychom každé místo zúžili o deset centimetrů? Vejde se jich tam víc.“
A všichni si spokojeně potřesou rukou.
Na papíře skutečně přibude několik desítek míst.
V reálu přibude několik stovek lidí, kteří budou vystupovat téměř bočním okénkem.
Zdá se, že některé projekty vznikají hlavně podle tabulek.
Pokud norma říká, že se tam vejde 250 parkovacích míst, vejde se jich tam 250.
To, že se mezi nimi občas nevejdou řidiči, už tabulka neřeší.
Ilustrační foto
Podobně fungují záchytná parkoviště.
Města správně vyzývají občany:
„Nechte auto na okraji města a pokračujte veřejnou dopravou.“
Myšlenka je výborná.
Jenže první podmínkou je, aby se auto na parkoviště vůbec pohodlně vešlo.
Někdy mám pocit, že některá města vedou tichý boj proti automobilům pomocí bílé barvy.
Nemusíte stavět nové silnice.
Nemusíte investovat miliardy.
Stačí vzít štětec a namalovat parkovací místa o pár centimetrů užší.
Kapacita vzroste.
Alespoň na výkresu.
Realita pak připomíná soutěž v parkování mezi sloupy, zrcátky a lidskou trpělivostí.
A pak jsou tu velká SUV a americké pick-upy.
Můžeme o nich vést nekonečné debaty.
Jsou praktická? Nejsou praktická?
Jsou módní? Nejsou módní?
Jedna věc je ale jistá.
Na českých parkovištích už dávno nejsou výjimkou.
Ignorovat jejich existenci při navrhování parkovacích ploch je asi stejně smysluplné jako navrhovat cyklostezky pro velocipédy.
Největší ironie celé situace spočívá v tom, že moderní auta dnes umějí téměř všechno.
Mají parkovací senzory vpředu, vzadu i na bocích.
Kamery s pohledem shora.
Automatické parkovací asistenty.
Některá dokonce zaparkují sama.
Automobilky investují miliardy do systémů, které dokážou vůz usadit s přesností několika centimetrů.
A pak řidič přijede na parkoviště, kde má na každé straně rezervu právě těch několik centimetrů.
Technologie budoucnosti se střetne s parkovacím místem minulosti.
Výsledek bývá nerozhodný.
Možná nastal čas, aby si projektanti, developeři, města i tvůrci technických norem položili jednoduchou otázku:
Navrhujeme parkovací místa pro auta, která skutečně jezdí po silnicích?
Nebo pro auta, která jezdila po silnicích před čtyřiceti lety?
Protože pokud budeme dál kreslit parkovací stání podle rozměrů trabantu a současně kupovat automobily velikosti menších obývacích pokojů, čeká nás zvláštní budoucnost.
Auta budou umět sama řídit.
Sama brzdit.
Sama zaparkovat.
A my budeme dál vystupovat bočním okénkem.
***
Faktický dovětek autora: V České republice se rozměry parkovacích stání řídí zejména normou ČSN 73 6056 „Odstavné a parkovací plochy silničních vozidel“, platnou od roku 2011. Pro běžné kolmé stání stanovuje minimální rozměr 2,5 × 5 metrů. Předchozí verze normy byla účinná od roku 1988 do roku 2011.
