Článek
Ano, přiznávám to bez mučení.
Mám rád ženy s výraznějším nosem. Ne proto, že by byl nos tím nejdůležitějším, ale protože dodává tváři charakter.
Musí to být především sympatická, chytrá a usměvavá žena. Ale když má navíc výraznější nos, něco se ve mně vždycky zastaví. Připadají mi vznešené, elegantní a nepřehlédnutelné. Mají tvář, kterou si člověk zapamatuje.
Nikdy jsem vlastně nechápal, proč si některé ženy kvůli nosu dělají starosti. Vždyť právě drobné nedokonalosti často vytvářejí osobnost. Dokonale souměrných tváří jsou kolem nás tisíce. Jen málokterou si ale po týdnu vybavíte.
Možná právě proto řada slavných hereček nebo modelek nikdy neuvažovala o tom, že by si svůj výrazný nos nechala upravit. Stačí se podívat na Barbru Streisand, Anjelicu Huston nebo španělskou herečku Rossy de Palma. Právě díky svému výraznému profilu jsou nepřehlédnutelné a snadno rozpoznatelné. A možná právě proto mě ženy s výraznějším nosem vždycky přitahovaly.
Před několika lety jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži.
Seděli jsme parta přátel v žatecké restauraci U Orloje. Za naší kamarádkou Beátou přišla její dcera Gita.
Seznámili jsme se.
A já z ní nemohl spustit oči.
Nejen proto, že byla krásná. Měla výrazný profil, ostře řezaný obličej, krásné oči, byla společenská, vtipná a přirozená. A ano – měla i výraznější nos. Přesně ten typ ženské tváře, který se mi vždycky líbil.
Jenže občas řeknu nahlas i to, co bych si měl nechat pro sebe.
Když jsme se loučili, pronesl jsem s naprostou upřímností:
„Víte, moc se mi líbíte. Já mám totiž rád nosaté ženy.“
Gita se na mě podívala, lehce po mně loupla očima a beze slova odešla.
Přiznám se, že jsem trochu přestřelil.
Druhý den mi volala Beáta.
„Petře, cos jí to proboha řekl? Ona si myslí, že sis dělal legraci z jejího nosu. Doma se prý dlouho prohlížela v zrcadle a je z toho úplně špatná. S tímhle mindrákem bojuje od dětství.“
Bylo mi to líto.
Myslel jsem to jako kompliment.
Jenže někdy je cesta mezi komplimentem a urážkou zatraceně krátká.
Uplynuly čtyři roky.
Až minulý víkend jsme se zase sešli jako stará parta. Tentokrát u nás na zahradě při grilování. Povídali jsme si, smáli se a užívali si letní pohodu.
Najednou Beátě zapípal mobil.
Přečetla si zprávu a nevěřícně vykřikla:
„To není možné! Píše mi Gita z Chorvatska, kde je s rodinou na dovolené. Musíš si to přečíst.“
Podívej, řekla a podala mi telefon.
Stálo tam:
„Je tu s námi v hotelu velmi známý evropský fotograf. Seznámili jsme se na pláži a představ si, mami, pozval mě na focení. Prý se mu líbí můj nos! To je bomba, viď?“
Jen jsem se usmál.
Před čtyřmi lety jsem byl za nezdvořáka.
O čtyři roky později měl stejný názor renomovaný evropský fotograf.
Jen to, na rozdíl ode mě, dokázal podat jako kompliment.
Od té doby jsem si znovu potvrdil jednu věc.
Krása opravdu není o tom, jak moc se člověk podobá představám ostatních. Je o tom, že každý z nás je pro někoho krásný právě díky tomu, co jiný považuje za nedostatek.
Od té doby už vím, že nestačí mít pravdu.
Ještě je potřeba umět ji říct.
