Článek
„Přijď kdykoliv,“ zval mě opakovaně sochař Slavomír Gibej do svého ateliéru. Dlouho to nevycházelo. Až nedávno jsme se potkali na vernisáži ve Frankfurtu. Tehdy jsem si uvědomil, že jeho tvorbě vlastně rozumím jen povrchně. A že je čas to změnit.
Gibej se věnuje technice zvané body casting – tedy vytváření stylizovaných odlitků lidského těla nebo jeho částí. Nejčastěji pracuje s ženskými těly, jejich proporcemi a detaily, které přenáší do trvalé, sochařské podoby. A vůbec nejde jen o modelky. Sochu si u něj může objednat prý každá, která se na to cítí.
Domlouváme si schůzku.
Ateliér, kde tělo dostává druhý život
Jeho ateliér nepůsobí jako klasický sochařský prostor. Spíš jako místo, kde se zastavil čas – a zároveň se tu rodí nové příběhy. Odlitky ženských těl, jejich fragmenty, torza. Každé jiné. Každé s vlastním charakterem.
„Chci, aby lidé viděli, jak se tělesná schránka mění v trvalé, elegantní umělecké dílo,“ říká mi hned na začátku.
Ukazuje mi proces. Na nahé tělo se nanáší speciální hmota, která zachytí i ty nejjemnější detaily. Po zatvrdnutí vzniká forma, do které se následně lije sádra, pryskyřice nebo jiné materiály. Výsledek? Přesná, až znepokojivě realistická stopa lidského těla.
Ale to je jen začátek.
Ze sochařova ateliéru
Každá socha má svůj příběh
„Od počátků mé sochařské cesty mě provázejí ženy. Bez nich by to nešlo,“ říká otevřeně.
Popisuje náročnost procesu – dlouhé minuty nehybnosti, nepohodlí, důvěru. Právě díky této spolupráci mohl roky zdokonalovat techniku.
„Jsou to ony, díky nimž vznikají tyto příběhy.“
Nejde jen o otisk reality. Tělo se dál upravuje, retušuje, stylizuje. Není to o erotice nebo nahotě.
„Jakékoli tělo lze zobrazit jako design. Vždy jde najít úhel, formu nebo detail, který funguje.“
V ateliéru tak nevznikají jen kopie. Vzniká interpretace.
Dělá odlitky obličeje, rukou, ale i intimní odlitky a posmrtné masky.
Výběr těl: návrat k Venuši
„Vybírám si těla s výraznými ženskými tvary. Přirozená, harmonická. Něco, co dnes už není samozřejmé,“ vysvětluje.
Jako sochař prý vidí proporce jinak než běžný člověk. Tělo vnímá v prostoru – jako kompozici.
„Připomíná to klasické sochy Venuše. Ten typ těla na sochu prostě funguje.“
Pokusy, omyly a slepé cesty
Dnes má za sebou přes 180 realizovaných děl. Ale cesta k nim nebyla přímočará.
„Desítky soch skončily v koši,“ říká bez zaváhání.
Klíčový zlom přišel ve chvíli, kdy přestal hledat „dokonalé tělo“ a začal hledat správný pohled.
Návrat z temnoty
Jeho příběh má i temnější kapitolu.
„Umění jsem vyměnil za reklamu a peníze. A dlouho jsem si myslel, že je to správně.“
Pak přišel zlom. Období, které popisuje jako „tmu“. Právě tam se mu vrátila vzpomínka na školní roky a první odlitky.
„BINGO. Došlo mi, že tohle je moje cesta.“
Začátky ale nebyly jednoduché.
„První pokus v garáži skončil katastrofou. Forma se rozpadla a modelce jsem při sundávání omylem depiloval celé tělo.“
Neodradilo ho to. Naopak.
Ze sochařova ateliéru
Ateliér jako dar
Dnešní prostor našel náhodou – starou truhlářskou dílnu, kde mohl nějaký čas fungovat bez nájmu.
„Byl to dar z nebes.“
Postupně se skládal nejen ateliér, ale i nový život. Přicházely zakázky, modelky, sběratelé.
Každá socha byla experimentem.
Tělo jako plátno
Dnes už jeho práce nekončí u odlitků. Tělo se stává plátnem.
Barvy, textury, symboly. Kombinace, které by v realitě neexistovaly.
„Možnosti mám neomezené,“ říká.
Vedle toho vznikají i posmrtné masky – návrat k tradici starověkého Řecka a Říma, kde měly uchovávat podobu člověka i po smrti.
Přítomnost: svoboda místo tlaku
„Můj skutečný život začal až po čtyřicítce,“ říká dnes.
Přišel o majetek, ale získal svobodu. Dělá jen to, co považuje za smysluplné.
„Je to práce, od které si nemusím brát dovolenou.“
Podmínka
Na konci rozhovoru přidá ještě jednu věc. Tichou, ale důležitou.
„Tam ve tmě jsem musel slíbit, že svou práci nikdy nezneužiju.“
Když odcházím z ateliéru, vybaví se mi jeho dávné pozvání: „Přijď kdykoliv.“ A vlastně si říkám, že ideální příležitost se nabízí – Slavomír Gibej bude spolu s dalšími autory vystavovat svá díla na mezinárodní výstavě, která propojí výrazné umělce z Německa, Česka a Slovenska, v pražské Galerii PRE od 12. května do 26. června 2026.
Trvalo mi to roky.
A o to víc si teď říkám, že některé návštěvy by člověk neměl odkládat.
„Slavo, bylo to u tebe v ateliéru výjimečné. Jen mě mrzí, že jsem nepřišel dřív.“
Sochař Slavo Gibej před jedním ze svých děl
Zdroj: Autorský text
