Článek
Každý čtvrtek je to stejné. V naší oblíbené hospůdce U Matějíčků se schází osvědčená sestava: já, Jirka, Michal, Lexa a Karel. Nad pivem probíráme všechno možné – od fotbalu přes vaření, ceny v supermarketech až po ženy. A protože Karel nemá v posledních letech na ženy zrovna štěstí, bývá tohle téma pravidelnou součástí našich debat.
Tentokrát ale přišel s něčím úplně jiným.
„Pánové, řekněte mi, která složka IZS je podle vás nejlepší?“
Překvapeně jsme na něj pohlédli. Takové téma od Karla nikdo nečekal.
„Proč se ptáš?“ zajímal jsem se.
Karel se napil piva a začal vyprávět:
„U nás v paneláku upadla v zamčeném bytě starší paní. Zamotala se jí hlava a spadla. Nemohla vstát ani otevřít dveře. Volala o pomoc. Sousedi zavolali záchranku. Jenže než jsem se nadál, před domem stálo snad půl republiky. Současně se záchrankou dorazila prvosledová hlídka Policie ČR. Vzápětí přijela městská policie a nakonec hasiči. Paní měla zlomený krček a potřebovala rychlou pomoc.“
„A jak to dopadlo?“ zeptal se Michal.
„Naštěstí dobře. Odvezli ji do nemocnice a podle sousedů by měla být v pořádku.“
Hospoda na chvíli ztichla.
„Tak je to jasné,“ prohlásil Jirka. „Jedničku dostane záchranka. Když jde o život, rozhodují zdravotníci.“
„Počkej,“ namítl Lexa. „A kdo byl na místě skoro první? Policajti. Kolikrát právě oni poskytují první pomoc ještě před příjezdem záchranky.“
„Jenže bez hasičů by se k té paní možná vůbec nedostali,“ přidal jsem se. „Někdo musel otevřít byt.“
„A městská policie?“ ozval se Michal. „Tu vždycky všichni přehlížejí. Přitom bývá v ulicích nejblíž a často dorazí mezi prvními.“
Hospodský položil na stůl další rundu a debata se rozjela naplno.
Jirka vzpomínal, jak záchranáři zachránili jeho otce po náhlém kolapsu.
Já vyprávěl o hasičích, kteří během několika minut odstranili strom spadlý po bouřce přes silnici.
Lexa připomněl případ, kdy policisté zachránili člověka, který chtěl skočit z mostu.
A Michal zase mluvil o strážnících, kteří pomohli ztracené seniorce najít cestu domů.
Každý měl svůj příběh. Každý měl svého favorita.
Jenže čím déle jsme se přeli, tím méně bylo jasné, kdo by měl vlastně vyhrát.
„Vždyť je to jako ve fotbale,“ řekl nakonec Jirka a odložil půllitr. „Můžeš mít nejlepšího brankáře, nejlepšího obránce i nejlepšího útočníka. Ale když nebudou hrát spolu, stejně prohraješ.“
Tentokrát nikdo nenamítal.
Karlův příběh najednou vypadal jinak. Nebyla to ukázka toho, že jedna složka byla lepší než ostatní. Byla to ukázka toho, jak rychle se dokázali sejít lidé s různými úkoly a společným cílem.
Záchranáři ošetřili zraněnou ženu.
Policisté pomáhali na místě.
Hasiči zajistili přístup do bytu.
A ostatní udělali všechno potřebné, aby pomoc přišla včas.
Když jsme dopili další pivo, bylo jasné, že žádné známky rozdávat nebudeme.
Protože vítěz nebyl jeden.
Vítězem byl tým.
Karel se zamyslel, dopil pivo a pak povzdechl:
„Škoda, že podobně dobře nefunguje i můj seznamovací systém.“
A bylo po vážné debatě.
Hospůdka U Matějíčků se vrátila ke svému tradičnímu programu – totiž ke Karlovu nekonečnému pátrání po té pravé.
