Článek
Přisedl si vedle mě na jediné volné místo v autobuse a slušně pozdravil.
Všiml jsem si ho už při nástupu v Podbořanech. Pozdravil řidiče, rozhlédl se po autobuse a tiše se posadil. Mohlo mu být patnáct nebo šestnáct let. Působil nenápadně, skoro plaše. Chvíli nervózně těkal očima po ostatních cestujících a pak se zahleděl z okna.
Po několika minutách jsem prolomil ticho.
„Kam jedeš?“
Chvíli váhal.
„Měl jsem vycházku.“
Pak téměř omluvně dodal:
„Jsem z pasťáku.“
Řekl to tak tiše, jako by se za ta dvě slova styděl.
„Z Buškovic?“
Jen přikývl.
„Jaké to tam je?“
Tentokrát se usmál.
„Dobrý. Teď jsem dokončil základku a chtěl bych tam zůstat na střední.“
Popřál jsem mu hodně štěstí. Autobus zastavil, chlapec vystoupil a já měl pocit, že tím naše krátké setkání skončilo.
Netušil jsem, že za pár dní budu stát právě v areálu, odkud přijel.
Na pracovním stole mi přistála pozvánka na den otevřených dveří Výchovného ústavu, Střední školy a Střediska výchovné péče v Buškovicích.
Normálně bych podobnou pozvánku možná odložil. Jenže tentokrát jsem si okamžitě vzpomněl na kluka z autobusu.
Chtěl jsem vědět, jaké místo nazýval „pasťákem“.
Přiznávám, že i já jsem měl v hlavě zažité představy. Zamřížovaná okna. Přísný režim. Kluci, kteří jen čekají, až budou moci zase ven.
Realita mě překvapila hned po příjezdu.
Areál působil spíš jako menší školní kampus než zařízení, které si většina lidí představí pod slovem „pasťák“.
Upravené budovy, dílny, skleníky, keramická dílna, sportoviště. Všude bylo čisto a klid.
Zástupci sociálních služeb z Ústeckého kraje si během Dne otevřených dveří prohlédli celý areál v Buškovicích
Když jsme procházeli kolem fotbalového hřiště, několik kluků právě trénovalo. Míč přeletěl přes postranní čáru až ke mně. Instinktivně jsem ho odkopl zpátky.
„Díky!“ ozvalo se z hřiště.
Za pár minut jsme už stáli u postranní čáry a povídali si. Nejprve opatrně. Bylo na nich vidět, že si cizího člověka měří a úplně nevědí, co od něj čekat. Odpovídali jedním dvěma slovy. V očích měli ostych i nedůvěru.
Jenže ta postupně mizela.
Začali se usmívat, vzájemně se dobírali, vyprávěli o fotbale, o škole i o tom, co se učí. V tu chvíli přede mnou nestáli „kluci z pasťáku“. Byli to prostě obyčejní teenageři, kteří si chtěli zahrát fotbal, vyučit se a jednou žít normální život.
Ředitel mi potom vysvětloval, že sem nepřicházejí „zlí kluci“. Přicházejí sem děti, které měly v životě mnohem těžší start než většina z nás. Některé vyrůstaly mezi drogami, krádežemi, násilím nebo naprostým nezájmem rodičů. Posláním zařízení není je potrestat. Je dát jim šanci, aby jednou dokázali žít obyčejný život.
Společně se zaměstnanci ústavu rozvíjejí chovanci svůj vztah k hudbě v hudebním kroužku
Pak jsem se zeptal na chlapce, kterého jsem potkal v autobuse.
„Mirek? Samozřejmě,“ usmál se ředitel. „Dokončil základní školu a sám se rozhodl, že u nás zůstane studovat dál. To je pro nás vždycky dobrá zpráva.“
Za chvíli jsme ho našli v keramické dílně.
Pozdravil stejně slušně jako tehdy v autobuse.
Bylo vidět, že si na naše první setkání vzpomněl.
„Líbí se ti tady?“ zeptal jsem se.
„Jo,“ odpověděl bez rozmýšlení.
„Je to úplně jiný život, než jsem měl venku.“
Řekl to úplně obyčejně.
A právě proto jsem mu věřil.
Během návštěvy jsem poznal i další stránky života zařízení. Chlapci se učí řemeslům, opravují budovy v areálu, pracují na zahradě, sportují a připravují se na budoucí povolání. Ředitel mi vyprávěl také o jednom bývalém klientovi, který dnes studuje vysokou školu. Ještě před několika lety by tomu prý věřil málokdo.
Stejně jako málokdo věří, že některé děti přicházejí do podobných zařízení poprvé do prostředí, které je čisté, bezpečné a předvídatelné. Pro mnohé z nich je právě tady poprvé nastavený řád, který jim doma chyběl. A možná i proto někteří po dokončení základní školy sami požádají, aby zde mohli zůstat a vystudovat střední školu.
Když jsme odcházeli, Mirek se se mnou rozloučil.
Pak ještě dodal větu, která mi zůstala v hlavě po celou cestu domů.
„Víte… mezi tu partu na ulici už se nikdy vrátit nechci.“
Domů jsem odjížděl s pocitem, že jsem se ten den nedozvěděl jen něco o Buškovicích.
Dozvěděl jsem se něco i sám o sobě.
Jak snadno člověk uvěří jediné nálepce.
Řekneme „pasťák“ a okamžitě si vytvoříme obrázek.
Jenže za tím slovem jsou konkrétní kluci. Každý s jiným příběhem. Někteří udělali chyby. Jiní se narodili do prostředí, ve kterém bylo téměř nemožné žádnou chybu neudělat.
Ne všichni svůj druhý pokus využijí.
Ale když dnes slyším slovo „pasťák“, už si nepředstavím zamřížovaná okna ani nenapravitelné výrostky.
Vybaví se mi jeden slušný kluk v autobuse.
A jeho tiché přání:
„Na ulici už se vrátit nechci.“
