Článek
Už jako malí kluci i děvčata jsme se na Velikonoce těšili s nedočkavostí, kterou si dnes připomínám s úsměvem. Připravovali jsme vrbové proutí na pomlázky, sháněli barevné mašle a večer před koledou jsme nemohli dospat. Stejně jako všichni kolem nás. Byla to událost, která spojovala rodiny i sousedy – chodilo se na návštěvy, dveře zůstávaly otevřené a smích se nesl vesnicí i městem. A ano, někdy došlo i na pomlázku s náhodnými chodci na chodníku. Patřilo to k rituálům, které nikdo příliš neřešil – byly součástí společné radosti. A nebylo to jen na Moravě ani jen v malých vesnicích.
Jsem rád, že v téhle tradici pokračuje i celá naše rodina. Dnes, když už jsou děti dospělé a mají své vlastní potomky, berou koledování stále s úsměvem a humorem. Každý rok se scházíme na Velikonoce na chalupě v severních Čechách a já s potěšením pozoruji své vnučky, jak se na koledování připravují. Barví vajíčka, pečlivě je skládají do misek a přemýšlejí, kdo všechno asi letos přijde. Je v tom stejné napětí a radost, jaké si pamatuji ze svého dětství.
Ilustrační foto
V předvečer koledování sedáváme u jednoho stolu. Mezi miskami s barvami, cibulovými slupkami a voskem na kraslice si vyprávíme příhody – ty, které jsme zažili, slyšeli nebo si je někdy i trochu přibarvíme. Některé z nich si každoročně zapisuji, a tak se o pár z nich podělím i tady:
Malý koledník měl všechno pečlivě připravené – pomlázku, košík i naučenou koledu. Když se ale otevřely dveře a proti němu stály tři usměvavé ženy, úplně ztratil řeč. Po dlouhé chvíli ticha ze sebe dostal jen: „Hody hody… no… něco… dejte vejce!“ A protože upřímnost má svou cenu, dostal jich prý víc než ostatní.
A pak je tu klasika, která se opakuje snad v každé vesnici – koledníci vběhnou na dvůr, ale domácí zapomenou zavřít psa. Ten si pomlázku vyloží po svém a rozhodne se ji získat za každou cenu. Následuje útěk, přeskakování plotů a ztracené kraslice. V jedné verzi toho příběhu pes nakonec pomlázku skutečně ukořistil a hrdě s ní běhal po zahradě jako s trofejí.
Jednou si parta kluků upletla nádhernou pomlázku z čerstvého vrbového proutí – dlouhou, pevnou, skoro umělecké dílo. Jenže jak postupovali od domu k domu, přibývalo nejen kraslic, ale i panáků. Pomlázka se postupně změnila v opěrnou hůl, bez které by se už sotva udrželi na nohou. Odpoledne sice zvládli, ale tři z nich skončili v příkopu. Pomlázka přežila bez úhony a večer byla vystavená v hospodě jako „nejodolnější účastník Velikonoc“.
A nechybí ani příběhy o koledách, které se protáhly. Parta dospělých vyrazila ráno s plánem obejít pár domů. Jenže v každém je někdo pozval dál, nalil skleničku a přidal další historku. Večer je pak našli sedět u posledního domu, pomlázky opřené o plot, košíky dávno prázdné – ale s pocitem, že prožili den, na který se nezapomíná.
Největší fantazii má ale moje nejmladší vnučka Zuzanka. Letos spolu „trénujeme“ příhodu, kterou prý slyšela někde v rádiu a rozhodla se ji převyprávět po svém:
Vyprávěla o holčičce, která chtěla koledníky trochu překvapit. Připravila si kraslice, ale ke každé přidala malý lísteček s úkolem – třeba zazpívat písničku, zarecitovat koledu nebo udělat legrační grimasu. Když přišli první koledníci, trochu se zarazili, ale nakonec se pustili do plnění úkolů. Zahrada se brzy proměnila v malé divadlo plné smíchu. A od té doby prý chodili koledníci k téhle holčičce nejraději – nejen pro vajíčka, ale i pro radost, kterou si odnášeli.
Ilustrační foto
A tak si znovu uvědomuji, že velikonoční tradice nejsou jen folklor do vitríny. Jsou to živé okamžiky plné setkávání, humoru, lidskosti a drobných trapasů, které se pak vyprávějí celé roky. A když dnes sleduji své vnučky, jak se na koledu těší stejně jako kdysi my, mám jistotu, že tyhle příběhy jen tak nezmizí.
Jen změní vypravěče.
