„Víš, čeho se bojím nejvíc? Že jednou neudržím štětec.“

„Víš, čeho se bojím nejvíc? Že jednou neudržím štětec.“

Když Lexa tu větu pronesl, u našeho stolu bylo poprvé po dlouhé době úplné ticho.

Přitom právě on býval první, kdo si ze svého věku dělal legraci.

Tentokrát ale nemluvil o stáří.

Mluvil o životě.

Kdo moje příběhy z hospůdky U Matějíčků zná, ví, že se scházíme pořád ve stejné sestavě. Já, Jirka, Karel, Míša a Lexa.

Jirka dokáže udělat legraci skoro ze všeho.

Karel je nenapravitelný romantik.

Míša víc poslouchá, než mluví.

A Lexa? Ten je z nás nejstarší. Chodí s holí, maluje obrazy a kdyby dostal korunu pokaždé, když pronese: „To bude asi věkem,“ už by si pivo nemusel platit.

Jenže ten večer nepřišel vtipkovat.

Objednal si malé pivo a chvíli mlčky hleděl do sklenice.

Pak řekl:

„Kluci, ono to stáří fakt není žádná legrace.“

„Copak zase?“ usmál se Jirka.

„Kolena bolí. Záda bolí. Přibyly prášky. A někdy ráno přemýšlím, jestli se mi vůbec bude chtít vstát.“

„Ale pivo ti chutná pořád stejně,“ zkusil odlehčit Jirka.

Hospoda se zasmála.

Jen Lexa ne.

„Pamatujete, jak jsem měl jít na to vyšetření?“

Pamatujeme.

Měsíc o něm mluvil a představoval si to nejhorší.

„Tak co?“ zeptal se Míša.

„Úplně v pohodě. Čekal jsem to mnohem horší.“

„Tak vidíš,“ usmál se Jirka. „Poslouchali jsme tě, jako kdybys šel na popravu.“

Lexovi úsměv nevydržel.

„Jenže doktor mi řekl, že mě čeká další operace.“

Ticho.

„Kluci… já mám někdy pocit, že tady už dlouho nebudu.“

Nikdo ho nepřerušil.

Ne proto, že bychom nevěděli, co říct.

Ale protože jsme poznali, že tentokrát nemluví kamarád, který si dělá legraci ze stáří.

Mluvil člověk, který měl opravdový strach.

Po chvíli tiše dodal:

„Víš, čeho se bojím nejvíc? Že jednou neudržím štětec.“

Podíval se na hůl opřenou o stůl.

„Dneska bolí kolena, zítra záda, pak přijde další operace… A člověk začne přemýšlet, jestli ještě bude moct dělat věci, které měl celý život rád.“

Na chvíli se odmlčel.

„Když jsem si pořídil hůl, připadal jsem si najednou starý.“

To už nebyl Lexa, který si dělal legraci ze svého věku.

Byl to člověk, který se nebál smrti.

Bál se, že přijde o svůj život ještě dřív, než skončí.

Poprvé za všechny ty roky jsem měl pocit, že přede mnou nesedí starý kamarád, ale kluk, který neví, co ho čeká.

Najednou promluvil Míša.

„Mě bolí kolena. A bojím se, že jako pokrývač jednou nevylezu na střechu.“

Jirka přikývl.

„Já bez brýlí nepřečtu jídelní lístek. Směju se tomu. Ale když jdu na vyšetření srdce, taky nespím klidně.“

Karel tiše řekl:

„Já se bojím samoty.“

Musel jsem si přiznat, že mě poslední dobou čím dál častěji pobolívají záda.

Najednou mi došlo, že Lexa nebyl jediný, kdo měl strach.

Byl jen první, kdo o něm dokázal mluvit nahlas.

Možná právě v tom jsme si všichni podobní.

Každý z nás se jednou začne loučit s něčím, co považoval za samozřejmost. Někdo s bezbolestnou chůzí, jiný se silou, rychlostí nebo jistotou, že všechno zvládne jako dřív.

Stáří se neptá, jestli jsme připraveni.

Jednou zaklepe na dveře každému.

Možná ale nejde ani tak o to, kolik nám je let.

Možná jde hlavně o to, jestli máme pořád něco, kvůli čemu chceme vstát.

Lexa se chvíli díval před sebe.

Pak se najednou sehnul pod stůl.

„Kluci, něco jsem vám přinesl ukázat.“

Vedle hole položil balíček zabalený do novin.

Opatrně ho rozbalil.

Na obraze byla zamilovaná dvojice v parku ve Františkových Lázních.

„Kdy jsi to namaloval?“ zeptal jsem se.

„Hned po tom posledním vyšetření.“

Chvíli jsme si obraz prohlíželi.

Bylo v něm něco zvláštního.

Klid.

Pohoda.

Radost ze života.

A přitom jsme věděli, že vznikl ve chvíli, kdy měl Lexa v hlavě úplně jiné myšlenky.

Pak řekl větu, která jako by odpověděla na všechno, co před chvílí vyslovil.

„Když maluju, zapomenu na doktory. Na prášky. Na bolesti.“

Servírka Jana si obraz chvíli prohlížela.

„Víš, Lexo, na tom obrazu vůbec není poznat, že se tolik bojíš.“

Lexa se pousmál.

„Protože když maluju, nebojím se ničeho.“

Tehdy mi došlo, že malování pro něj není jen koníček.

Je to místo, kam může utéct před strachem.

Ale ne tak, že by před životem utíkal.

Právě naopak.

Malování mu pomáhá život znovu najít.

Možná právě proto jsou koníčky ve vyšším věku mnohem důležitější, než si někdy připouštíme.

Nezastaví čas.

Nevrátí nám sílu, kterou jsme měli před lety.

Ale dají nám něco možná ještě cennějšího.

Důvod těšit se na další den.

Někdo má štětec.

Jiný zahradu, knížky, hudbu, rybaření, cestování nebo chvíle s lidmi, které má rád.

Každý máme něco svého.

Něco, co nám připomíná, že nejsme jen naše bolesti, lékařské zprávy a číslo v občanském průkazu.

Když jsme odcházeli z hospůdky U Matějíčků, vzal Lexa do jedné ruky hůl a do druhé svůj obraz.

Díval jsem se na něj a napadlo mě, že člověka možná nedrží na nohou jen hůl.

Drží ho hlavně to, kvůli čemu chce ráno vstát.

Stáří se nevyhne nikomu z nás.

Ale dokud máme něco, co nás těší, nemusí nad námi vyhrát.

A když jsem sledoval Lexu, jak si opatrně nese domů svůj obraz, uvědomil jsem si jednu věc.

Ten večer si neodnášel jen kus namalovaného plátna.

Odnášel si připomínku, že ještě pořád tvoří.

Že ještě pořád žije svůj život.

A že dokud drží v ruce štětec, stáří nad ním ještě nevyhrálo.