Článek
Kdysi byl život jednoduchý. Člověk měl jeden klíč od bytu, jeden od sklepa a maximálně si pamatoval datum narození manželky. Když přišly počítače, zdálo se to také jednoduché. Nastavil jsem si heslo do počítače a bylo vyřešeno.
Pak přišel notebook. Tak jsem použil stejné heslo.
Následoval mobil. Opět stejné heslo.
Pak internetové bankovnictví. Také stejné heslo.
A spořitelna. A e-mail. A telefonní operátor. A energie. A parkování. A další a další účty.
Byl jsem na sebe pyšný. Všude stejné heslo. Přehledné, elegantní, efektivní.
Pak se však objevil první bezpečnostní expert.
„To nemůžete mít všude stejné heslo.“
Dobře.
Tak jsem si vytvořil druhé heslo.
Jenže další systém oznámil:
„Heslo musí obsahovat minimálně osm znaků, jedno velké písmeno, jedno malé písmeno, číslo, speciální znak, hieroglyf a nejlépe i krevní skupinu.“
Tak vzniklo třetí heslo.
Za nějakou dobu přišlo upozornění:
„Vaše heslo bylo používáno příliš dlouho. Z bezpečnostních důvodů si vytvořte nové.“
Čtvrté heslo.
Pak páté.
Pak šesté.
A pak už jsem přestal počítat.
Po čase jsem zjistil, že už si nepamatuji, kde mám které.
Začal jsem si je zapisovat.
Nejprve na malý papírek.
Pak na větší papír.
Dnes nosím seznam, který připomíná telefonní seznam menšího města.
Je tam napsáno:
• banka – heslo č. 7,
• spořitelna – heslo č. 9,
• mobil – heslo č. 4,
• e-mail – heslo č. 13,
• účet na energie – heslo č. 15.
Bez tohoto dokumentu bych se nedostal ani k vlastnímu účtu za elektřinu.
Samozřejmě existují i lepší řešení. Například správci hesel. Jenže i ti jsou chráněni heslem.
A to si musíte pamatovat.
Skutečné dobrodružství však začíná ve chvíli, kdy zadáte heslo třikrát špatně.
To se mi stává překvapivě často.
Banka mi pak s ledovým klidem oznámí:
„Pro obnovení přístupu použijte kód, který jsme vám poslali do mobilního telefonu.“
Výborně.
Jenže mobil se mezitím vypnul.
A já se do něj nemohu dostat, protože jsem zapomněl heslo.
Takže se nemohu přihlásit do banky, protože potřebuji mobil.
A nemohu se dostat do mobilu, protože si nepamatuji heslo.
Vznikne digitální černá díra, ze které nevede žádná cesta.
Nakonec musím navštívit pobočku banky.
Tam mi oznámí, že účet je z bezpečnostních důvodů zablokován.
Někdy si říkám, že nejbezpečnějším člověkem na světě nejsem proto, že bych byl opatrný.
Jsem bezpečný proto, že se ke svým vlastním datům nedokážu dostat ani já.
Upřímně řečeno, první by to nejspíš vzdal i ten hacker.
Přesto mám obavu, kam tento vývoj směřuje.
Možná se jednou ráno probudím a dveře od bytu mi oznámí:
„Pro vstup zadejte heslo.“
Zadám ho.
„Heslo nesplňuje aktuální bezpečnostní požadavky. Pro změnu hesla použijte ověřovací kód zaslaný do mobilního telefonu.“
Mobil se zeptá na heslo.
Po jeho zadání oznámí:
„Z bezpečnostních důvodů potvrďte svou identitu prostřednictvím bankovní aplikace.“
Bankovní aplikace se neotevře.
„Účet byl po třech neúspěšných pokusech zablokován.“
Pro odblokování účtu je nutné přihlásit se na web.
Web chce potvrzení přes e-mail.
E-mail požaduje nové heslo.
Nové heslo vyžaduje ověřovací kód.
Ověřovací kód byl zaslán do mobilu.
Do mobilu, do kterého se nemohu dostat, protože jsem zapomněl heslo.
A tak sedím na schodech před vlastním bytem, kolem poledne, lehce hladový, mírně zoufalý a technologicky zcela vyřazený.
V té chvíli mi hlavou probleskne myšlenka, že naši rodiče a prarodiče možná nebyli tak zaostalí, jak jsme si mysleli.
Měli jeden klíč.
Strčili ho do zámku.
A byli doma.
My máme dvacet hesel, šest PINů, tři ověřovací aplikace, dvě biometrická ověření a jeden elektronický klíč.
A stejně se nemůžeme dostat dovnitř.
Pak už bude zbývat jediný krok.
Abychom si mohli vzpomenout na své heslo, budeme se muset nejprve přihlásit.
V ten okamžik definitivně pochopím, že jsme vstoupili do nové éry.
Do éry, ve které už není nejcennější komoditou zlato ani ropa.
Nejcennější komoditou je lidská paměť.
A té mám, bohužel, čím dál méně.
