Článek
S bývalou přítelkyní Zuzkou jsme se seznámili na horolezeckém kurzu. Okamžitě jsme si padli do oka. Smáli jsme se stejným vtipům a měli podobné zájmy. Vypadalo to na ukázkový vztah a trávili jsme spolu veškerý volný čas. Těšil jsem se na každé setkání, na společné večeře, na procházky parkem. Prostě krása. Jenže po několika měsících se přítelkyně začala chovat zvláštně.
Začalo to nenápadně
Po nějaké chvíli se naše intimní chvíle stávaly čím dál tím méně častými. Zuzka se vyhýbala dotekům, na mé pokusy o intimitu reagovala odmítavě. A já začal tušit, co to znamená. Mám totiž o něco menší přirození, než je průměr. Jen jsem se styděl zeptat na přímo.
Snažil jsem se své znevýhodnění alespoň různě vykompenzovat. Například být pozornější a víc se jí věnovat. Ovšem nic nepomáhalo a její odtažité chování se neměnilo ani po několika týdnech. I když jsem stále v koutku duše doufal, že se vše dá do pořádku, druhá polovina mého já mi naznačovala, že náš vztah spěje ke konci.
A je to tady. Konec kvůli velikosti
„Musíme si promluvit,“ řekla mi přítelkyně jednoho večera. Seděli jsme v obýváku a atmosféra byla napjatá. „Není to ono,“ pokračovala. „Necítím se, jak to říct… Spokojená.“ Snažil jsem se zachovat klid a zeptal se jí naivně, co tím myslí.
„Jde o tvou velikost,“ vyhrkla nakonec se slzami v očích. „Je mi to líto, ale nemůžu s tím nic dělat. Potřebuju prostě víc. Takhle nemůžu být ve vztahu šťastná a poslední dobou se musím dívat po jiných mužích.“ Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy. Netušil jsem, že by velikost přirození mohla být tak zásadní. Vždyť se říká, že i s malým kašpárkem se dá zahrát velké divadlo. Ani ve snu bych nepomyslel na to, že by to dokonce mohl být důvod k rozchodu.
Ráno jsem se probudil s pocitem prázdnoty. Zuzka už byla pryč a čekala na mě jen SMS zpráva v telefonu. Přečetl jsem si ji a cítil jsem se ještě hůř. Psala, že mě má ráda, ale že to prostě dál nejde. Prý potřebuje muže, který ji uspokojí po všech stránkách. A že jsem sice strašně hodný a vtipný, ale není to všechno pro funkční partnerský vztah.
Smiřovalo se mi s tím jen těžko
A tak začaly dny, na které nerad vzpomínám. Ztratil jsem veškerou sebedůvěru. Začal jsem o sobě pochybovat. „Jsem vůbec schopen si udržet nějakou ženu?“ ptal jsem se sám sebe. „Opravdu je délka přirození tak důležitá?“ Začal jsem se bát, že se tento nepříjemný a bolestivý scénář bude opakovat.
Měl jsem obrovskou potřebu se tím někomu svěřit, ale styděl jsem se. Při každém pomyšlení na rozhovor o tak intimní věci mi bylo neskutečně trapně. Bál jsem se hlavně odsouzení. Bál jsem se, že se mě lidé budou snažit litovat nebo se mi budou smát. Každou chvíli jsem si připomínal slova mé bývalé přítelkyně a cítil jsem se čím dál hůř.
Teď už rozchodu nelituji
Postupně jsem si ale uvědomil, že mít malé přirození je úplně normální. Pokud to moje bývalá přítelkyně nedokázala pochopit, pak si mě dostatečně nevážila. Pokud to pro ni byla tak důležitá hodnota, tak je něco v jejím životě špatně. Teď už mi dochází, že můžu být vlastně rád, že už Zuzana není součástí mého života.
Jen doufám, že zdaleka ne všechny ženy se soustředí na tak povrchní kritéria v oblasti lidských vztahů. Není normální klást na muže nerealistické nároky ohledně fyzického vzhledu, včetně velikosti pohlavního údu. Díky této zkušenosti jsem si uvědomil, že moje hodnota nezávisí na velikosti mého penisu. Zasloužím si partnerku, která mě bude milovat kvůli tomu, jaký jsem. Ne na mě hledat chyby.
