Článek
Častokrát se v takovou chvíli uchylujeme k touze a přání, aby jednou dotyční za námi přišli a plně vědomi si chyby, kterou udělali, nás pokorně požádali o odpuštění. A my pak mohli všechnu tu bolest, kterou nám způsobili, uvolnit, pustit a odevzdat se smíření.
Co ale udělat ve chvíli, kdy druhý člověk tu zradu a bolest, kterou nám způsobil, přechází nebo zapírá? Co hůř, když si ji vůbec ani neuvědomuje? A ještě hůř, co když už náš viník zemřel? Jak v takových situacích zařídit, aby se nám přišel omluvit a my mu mohli odpustit?
Opověď vás nejspíš zaskočí, protože jde proti přirozenosti a očekávání. V naprosté většině případů, kdy toužíme po tom, že se nám druzí omluví, abychom jim my mohli odpustit, jsme sami sebe uvedli do patové situace, ze které není cesty ven způsobem, kterým si přejeme.
Toužíme-li, či snad trváme-li na tom, že se nám někdo musí omluvit, udržujeme sebe samé ve vězení neodpuštění. Bolest prožíváme my, nikoliv oni. A mnohdy si toho oni ani nejsou vědomi. A jak už to ve vesmíru a světu vnitřního rozkvětu bývá, abychom jako lidské bytosti zde na světě postoupili na vyšší úroveň vědomí, řešení současné situace od nás vyžaduje uskutečnit něco zcela paradoxního.
Paradox znamená, že situace nemá řešení zjevné, ale opačné, než bychom čekali. Žádáme-li omluvu, abychom mohli odpustit, první a zjevné řešení se nabízí dotyčným naznačit, že nám způsobili to či ono, a měli by se nám omluvit. Pravděpodobnost, že ale svoji vinu přijmou a omluví se, je mnohdy mizivá. Nabízí se tedy řešení druhé a to projít rituálem odpuštění. Knih a postupů je mnoho. Odpuštění je velké téma. A mnohdy se v nich zacyklíme a patláme … říkáme, že pracujeme na odpuštění. Trvá to. Děláme to znovu a znovu. A nějak se to ne a ne úplně vyčistit. Pravé odpuštění je totiž skryté v paradoxu.
Paradoxem odpuštění totiž není ani to, že se nám někdo omluví, ani to, že my odpustíme jemu. Řešení je, abychom se v nitru omluvili my jemu a požádali v duchu o odpuštění my jeho. Třeba už jen za to, že nám nejde mu odpustit.
Vím, že se možná nyní budete bránit a hájit jedinečnost a vážnost své situace, a vyprávět o hloubce vašeho zranění, které u mnohých půjde až do útlého dětství. Vím. Vím, že to bolí. Ale bolesti se nyní držíte už jen vy. Ze strachu. Z bezradnosti a bezpráví. A nejste v tom šťastní. Sebe sama držíte v šachu a doufáte, že něco, co možné není, nastane, že viník možná vstane z hrobu, požádá vás o odpuštění a vše odčiní.
A i přesto si dovolím vám nabídnout ono paradoxní řešení. V duchu požádat o odpuštění je. Snadno se nám uvelebí v roli oběti, na které bylo vykonáno bezpráví. Co nevidíme, je, kolikrát za svůj život jsme se vůči druhým v jejich očích a myslích provinili my sami. Třeba něčím tak bizarním, jako že se nám v životě daří, zatímco spolužák, který nás sleduje na sociálních sítích se hněvá, protože věří, že vám ve škole profesor nadržoval nebo jste vyrůstali v lepším prostředí než on. Nebo, že vy jste měli prostě štěstí. A on smůlu. V takovou chvíli si snadno řeknete, že to je přece jeho problém. Ale co když úplně stejně to vnímají ti, kdo se podle vás provinili proti vám? Že je to přece váš problém.
Požádat v duchu o odpuštění ty, kteří se provinili proti nám, vede k nejrychlejšímu odpuštění. Přijímáte tím totiž, že ani vy nejste bez viny. Prosím odpusť mi, že mi nešlo Ti odpustit. Požádáním v duchu o odpuštění neschvalujete to, čím se proti vám druhý provinil. Jen přijímáte, že jsme všichni lidé. Zranění lidé zraňují druhé lidi. A snad na každém z nás bylo napácháno od dětství do dospělosti něco, co nás zranilo. Dnes už jsme ale dospělí, je čas převzít kormidlo svého života a už nedovolit dávným bolestem, aby řídily směr našeho osudu. Je to ale vaše volba. Utápět se v bolesti, zlosti, křivdě, nebo přijmout své vlastní viny a sami v duchu požádat o odpuštění. A prožít puštění.
Kéž každý spatříme, že stejně jako my sami věříme, že děláme to nejlepší, co dovedeme, dělají to samé ve svých očích i druzí.
