Článek
A na to, jak maličcí jsme, je to veliká taškařice. Někdy si říkám, jestli nejsme ten nejteritoriálnější národ světa. Na státní úrovni máme teritoria tři. Největší je namyšlená a nafiflená Prahá. V jejím stínu se krčí humpolácké, druhé hlavné české město Brno. A na ocase na nas kratce pokřikuje uhlem zamazana Ostrava.
A každé z těchto tří teritorií má svoji kulturu protkanou vtípky, posměšky a urážkami na konto zbylých dvou. Můžete mi tvrdit, že to je jen legrace, ale pod hávem každé sarkastické a ironické poznámky něco hnije a je jedno, zda jste Pražkáá, Brnék nebo Ostraviča!
My Češi jsme teritoriální jak jeleni v říji. Tolik slovních šarvátek na tak malém území? Jako bychom v tom měli nepřetržitou olympiádu. A když už jsme u toho, byla to vlastně Olympiáda, která nás všechny naposledy spojila. Dodnes si pamatuji okamžik, jak se naši hokejisté v semifinále Nagana při nájezdech proti Kanadě chytli na lavičce za ramena. Tehdy jsme se dívali všichni, křičeli všichni, plakali všichni. A když ostřím české hokejky ve finále padl ruský tým, slavili jsme jako ještě nikdy.
Takové chvíle jednotnosti jsou však vzácné. Často o tom přemýšlím, proč jsme v naší zemi tolik teritoriální vůči sobě i vůči druhým. Proč se považujeme za pupek světa? Proč si zakládáme tak moc na naší vlastní jedinečnosti, že nevidíme krásu jedinečnosti druhých? Proč druhé odmítáme za jejich odlišnost? Cožpak nás v něčem ohrožují?
Možná, že to není jen česká věc. Možná je to i ve světě, ale jako Čech to vnímám nejvíce před vlastním prahem. Každá kultura je součtem pocitů těch, kdo do ní patří. Naše národní kultura rivality je součtem osobní rivality nás Čechů a neustálého porovnávání se mezi sebou. Myslím si, že je to kvůli obyčejnému komplexu národní i osobní méněcennosti.
Vnímáme svoji příslušnost k jednomu dílečku puzzle silněji než k celému obrazu. Kdysi jsem napsal rýmovačku, zapomněl na ni, nedávno ji objevil a nyní se s vámi o ni podělím:
Rvali se dva o to,
komu pravda patří,
zaslepeni bojem
zapomněli, že jsou bratři.
Nad propastí rozdílů,
bránili svá nabubřelá ega,
zapomněli, že jsou
dvě kostečky od jednoho lega.
Že spolu postavit
svět lepší mohou,
kéž nechtěli, aby jim
druhý ležel u nohou.
Kéž by tuto Zemi
mohli vidět z měsíce,
oceány, pouště, lesy,
avšak žádné hranice.
To jen jejich mysl
se oddělila od Bytí,
uvěřili, že bránit své rozdíly
stojí za zabití.
V hledání rozdílů
však láska není,
to, že společně zde jsme,
je naše největší jmění.
Položte si tyto otázky:
1) Cítím se jako Pražan, Brňan, Ostravan atd. silněji než jako Čech? Na kolik se cítím jako Evropan? Na kolik se cítím jako světoobčan?
2) Kam by mohl vést osud světa, pokud bychom se všichni naučili mít lásku k lidstvu na vyšší úrovni než lásku k vlasti?
Představte si, že byste měli možnost nahlédnout do svého rodokmene na tisíc generací nazpět (cca 20 tisíc let do minulosti) a objevili, že díky vašim předkům vám v krvi kolují kapky krve arabské, mosambické, ruské, španělské a irské… křesťanské i keltské, muslimské i židovské. Nyní si uvědomte, že stejný „pačwork“ původů je také váš manžel/manželka a vaše děti. Pokuste se ode dneška méně identifikovat jen s geografickou příslušností (vesnice, město, stát) a více s tím, že jste jednou z osmi miliard obdobně poslepovaných lidských bytostí na Zemi.
A pamatujte: „Ego si zakládá na rozdílnosti. Láska na tom, co nás spojuje.“
K zamyšlení nad svým životem by vám mohl posloužit zde na Seznam Médium ještě tento článek: Na pokoření všech strachů Vám stačí jediná šikovná myšlenka
Přeji vám bohatství ve všech aspektech života, s úctou Petr Štěpánek | Producent & Vydavatel MyslenimKBohatstvi.film | Více článků autora naleznete zde.
Zdroje:
Dokumentární film | Pásky z Nagana
