Článek
Jako malé se dětičky nebojí, co si kdo o nich pomyslí, když ve snaze naučit se chodit tisíckrát spadnou. Nebojí se nových věcí ani změn. Každou zkušenost vítají s radostí a milují poznávat a objevovat. Nemají strach selhávat. Tisíckrát si naberou lžíci jídla a při vkládání do úst z ní vše vysypou. A nepřestanou, dokud se to nenaučí. Nebojí se, že by to znamenalo, že jsou nešikovné nebo neschopné. Žádné takové hodnocení ani mínění o sobě nemají. Děti se cítí hodnotné, dokud je někdo nenakazí myšlenkou, že nejsou. A přesně takoví jsme byli i my.
Před dvěma roky jsem jednoho nedělního listopadového odpoledne vyrazil s dětmi na procházku podél řeky Bystřice, která se v Olomouci vlévá do Moravy. Vzduch byl studený a poletovaly v něm poslední listy loučícího se podzimu. Na závěr procházky jsem svoje děti vypustil na hřišti u řeky a nechal je, ať objevují, poznávají, zkoušejí a zkoušejí znovu cokoli se jim nepovede napoprvé.
Po chvíli na hřiště přišly dva páry se sedmiletým synem jednoho z nich. Jeho otec, mohutný chlap se širokými rameny, kanadami a bundou bomberkou, si začal ze svého malého hubeného synka utahovat. Všem jeho pokusům přitáhnout se na hrazdě a udělat přemet se smál. Shazoval ho a opakoval mu, jak je neschopnej. Na mámě bylo vidět, jak nepříjemné jí to je, ale také bylo patrné, že má o sobě malé mínění, a proto si našla partnera, který jí to potvrzoval. Teta chlapce s partnerem se k sobě měli způsobem, který se na veřejnosti většinou neukazuje, natož na dětském hřišti. Neviděl jsem je pít, ale na očích jim všem čtyřem bylo vidět, že k lahvi nemají daleko.
Otec si svého syna v jednu chvíli zavolal a nařídil mu, ať jim udělá fotku. Páry se k sobě naklonily a kluk se snažil nejlépe, jak uměl, předejít dalšímu ponižování. Marně. Otec si našel záminku v tom, že držel mobil nakřivo a začal chlapci látat, jaký je marný hlupák. Když mu kluk mobil podával nazpět, bylo vidět, jak kolem otce opatrně našlapuje, aby ho nerozhněval.
Vstal jsem a šel jsem si s nimi promluvit. Postavil jsem se před ně a zeptal se otce, co si myslí, že z jeho synka vyroste, když ho pořád jen shazuje a sráží? Pak jsem mu osvětlil, že rodiče jsou pramenem sebedůvěry, pocitu bezpečí a přijetí a s klukem to půjde celým životem. Nakonec jsem dodal, že nemusí na svém synovi opakovat chyby svých rodičů. Chlapec se chvěl dojetím, že se ho někdo zastal. Mámě se v očích zaleskly slzy. Otec vstal, podíval se mi zarmouceně do očí, pak mi podal ruku, chlapci se omluvil a mě poděkoval.
Přesně takto se to nejdřív odehrálo v mých představách. Jenže já jsem nevstal a nešel jim to říct. Zůstal jsem sedět, protože moji mysl zaplnily jiné představy – jak dostanu do držky, jak se volá policie, jak toho chlapa žaluji za napadení, jak se mstí. Měl jsem navíc s sebou dvě vlastní maličké holčičky. Ano, ano to je pádný důvod se nevměšovat, ujišťoval jsem svoji vyplašenou mysl.
Za chvíli skupinka odešla a mně dodnes mrzí, že jsem se tehdy malého kluka nezastal. I kdyby se moje slova k jeho otci ukázala jako mluvení do dubu, ten kluk by zažil, jaké to je, když se ho někdo zastane. A možná by mu taková zkušenost zasela do mysli něco lepšího než soustavnou kritiku a třeba by jeho budoucnost nabrala lepší trajektorii než tu, kterou mu lajnoval jeho otec. Pozdě. Nestává se to často, ale tenkrát jsem se nechal ovládnout představou poháněnou strachem.
Existuje mnoho forem získaných strachů – od strachu z pavouků a hmyzu, přes strach z odmítnutí nebo neúspěchu, až po strach ze smrti. Jedno ale mají všechny společné, jsou živeny našimi představami. Mark Twain řekl: „Prožil jsem v životě mnohá utrpení, z nichž většina se nestala.“ Naše představy se odvíjí od přesvědčení uložených v naší podvědomé mysli. A podvědomé mysli nesejde na tom, zda se jedná o pravdu nebo lež. Nasaje cokoliv, co je jí opakováno a má silný emoční prožitek.
A tak se stalo, že kromě dvou vrozených, vás možná v dospělosti tíží celá paleta strachů. Zbytečných. Brzdících. Které jsou v rozporu s vašimi sny a touhami a kterým jste předali kontrolu nad svým osudem.
Žádný strach ale není velký. Je to jen malá kapička hormonů vyloučených v mozku a kůře nadledvin. Pokud byste ji kápli na skleněnou misku a dobře si ji prohlédli, nejspíš byste byli podiveni a možná se i začali smát, že jste něčemu tak malému a nepatrnému dovolili, aby řídilo váš osud. Až budete mít někdy zase strach, tak si tento příklad připomeňte a nenechte se strachem přesvědčit, že je velký a důležitý. Je to jen kapka na čelním skle vašeho auta. Zapněte stěrače a jeďte dál.
Receptů, jak pokořit strach, je spousta. Toto jeden z nejúčinnějších. Využívá principu, na kterém funguje vaše podvědomá mysl. Kouzlo podvědomé mysli je, že nerozpoznává, zda se něco odehrálo ve skutečnosti nebo jen v představě. Přijímá obojí stejně.
Místo na strach se v mysli zaměřte na opačný obraz a ten přesuňte do minulosti. Zaplňte svoji mysl představou, jak to, z čeho máte strach, jste už v minulosti (třeba před týdnem nebo měsícem) párkrát udělali a strach překonali. Vytvořte si z toho vzpomínku a tu prosyťte emocí odvahy a radosti z toho, že jste to udělali. Nikoli z výsledku, který to přineslo, ale radosti ze sebe! Toto proveďte mnohokrát za den a mnoho dnů po sobě, až nakonec tato informace pronikne do vaší podvědomé mysli a stane se vaším přesvědčením.
Až příště bude čelit svému strachu, navážete na řadu těchto vzpomínek o jeho překonání a bude pro vás násobně jednodušší to udělat. A nesejde na tom, zda dostanete výsledek, který jste si přáli. Klíčem ke šťastnějšímu životu i k úspěchu je vytvořit si návyk statečně strach zdolávat a žít tak, jak chcete … nikoli ve výsledcích, ale v činech! Kdo se postará o správné činy, vždy tím zasadí správné příčiny, a nakonec se výsledků dočká.
Buďte vytrvalí ve statečnosti. Inspirovat a nakopnout vás k tomu může zde na Seznam Médium ještě tento článek : Nejtěžší je přiznat si, že mnohdy jenom kňučíme
Přeji vám bohatství ve všech aspektech života, s úctou Petr Štěpánek | Producent & Vydavatel MyslenimKBohatstvi.film | Více článků autora naleznete zde.
