Článek
Když se jich totiž zeptáte, co tím myslí a co při tom prožívají, objevíte, že v podstatě jen procházejí nějakým těžkým obdobím, nebo že hledají sebe sama a potřebují restart. Prostě takové ty obyčejné životní peripetie a krize.
Holt žijeme ve zhýčkané části světa v ufňukané době. Staly se z nás princezny na hrášku. Z prdu děláme zemětřesení, z komára slona, ze špatné nálady depresi, z únavy a trochy vyčerpání hned vyhoření a z pár překážek na cestě a trochy zátěže osudový boj. Média nás naočkovala, že základem existence je mít drama, a tak si vše dramatizujeme – práci, zdraví, vztahy. A používáme k tomu nepatřičné pojmy.
Osobně jsem si vyhořením neprošel. Byl jsem od něj v nejtěžších etapách vzdálen při nejlepším dva kroky, a to je celkem slušná rezerva. Mnozí povídají, jak si vyhořením prošli, ale ve skutečnosti od něj byli vzdáleni kroků třeba pět. Je to stejné jako s depresemi. Kdekdo tak označuje nějakou svou úzkostnou epizodku, ze které se do večera nebo nejhůře do rána oklepe. Prostě tím slůvkem jen dramaticky třepotáme jak praporkem, aniž tušíme, co to doopravdy znamená mít deprese, nebo být vyhořelí.
Dvakrát jsem v životě procházel obdobím, kdy se mi jevilo jako rozumné napálit to s autem do stromu. V obou případech jsem si zašel popovídat za psychologem, abych se zorientoval a ujistil, že nejsem duševně nemocný. Nebyly to deprese. Ty totiž trvají měsíce a já to měl na pár týdnů. Prostě úzkostná epizoda a dramatizace. Scházelo mi jen přijetí plné odpovědnosti za své emoce, přestat se litovat, odpustit sám sobě, vrátit se k sebelásce, k vděčnosti a k Bohu.
Dnešní doba je typická zbytečným nořením se do emocí. To jsou pořád nějaké pocity – jak říkají čeští psychologové Marek Herman a Jiří Halda. Jen proto, že nějakou emoci mám, ještě neznamená, že je oprávněná. Potřebujeme přestat svým emocím automaticky a slepě přikládat důležitost a tím je bezmyšlenkovitě validovat, a na místo toho si prohlédnout proces, který je spustil. Například když vás někdo urazí, neřešit toho člověka a „jak vám tohle jen mohl říct!“ a raději se zeptat sebe: „Proč jsem se tímto urazil?“ a třeba nakonec dojdete k tomu, že jste namyšlení. A když půjdete dál, tak objevíte, že trpíte na strach z toho, že možná nejste dostatečně hodnotný člověk. A pak najdete kořen v dětství a ve škole, kde vás přesvědčili, že: „Dobří a správní jste jen tehdy, pokud vás ostatní hodnotí kladně.“
Už nějaký čas jsem velkým zastáncem přiznávání si pravdy a pojmenovávání věcí pravými jmény a také toho jít při tom na dřeň. Pravda člověka osvobodí. Je to ohromující úleva. Žít autenticky bez pozlátka je totiž zdroj veliké síly.
Každý, kdo se naučí číst ve svých emocích, v jejich příčinných myšlenkách a v motivacích, které za nimi jsou, získá to nejcennější, co vůbec může v životě mít – kontrolu nad kormidlem svého osudu a svobodu od automatizovaného reagování zajetými schématy a od dramatizování si své existence.
Ale zpět k vyhoření. Spoustu z nás sužuje téma nalezení té správné motivace. Pátráme po ní, dolujeme, filozofujeme a věříme, že až ji objevíme, jako lusknutím prstů se rozběhneme k úspěchu a vše půjde jako po másle. Jenže tak to není.
Ve skutečnosti jen někdy potřebujeme v sobě probudit obyčejnou statečnost, prokázat si trochu hrdinství a vytříbit si smysl pro povinnost. Odžít svůj život dobře, utkat se vztyčenou hlavou se vším, co nás po cestě potká, jednat správně, odvážně, s úctou, pokorou a vědomím, že můj osud, ač se nám může jevit sebetěžší, nesahá ani po kotníky tomu, co museli ustát a ustáli někteří naši předci.
Připomeňme si, že dnes ještě stále na světě žijí sta miliony lidí, kteří by byli vděční za naši náročnou práci i za to přepracování, vyčerpání a riziko vyhoření. Měli by totiž jistotu, že vydělají na trochu mouky, večer upečou placky a jejich děti nezemřou hlady.
Přeji vám bohatství ve všech aspektech života, s úctou Petr Štěpánek | Více článků autora naleznete zde.
