Článek
Nic z toho od ale tohoto článku nečekejte. Snad kromě civění do zrcadla. Podíváme se totiž sebelásce na kobylku racionálně tak, jak se patří na 21. století.
Odmalička ležíme na kovadlině a rodiče, televize a společnost do nás hlava nehlava buší kladivy, aby z nás udělali tovar podle svých představ a záměrů. Jako dětičkám nám na sobě nic nevadilo. Pak nás ale začali porovnávat, hodnotit a snažit se vmáčknout do „formičky správnosti“ a tím do naší mysli poprvé zaseli myšlenku, že je na našem vzhledu nebo povaze něco špatně. O deset, dvacet, třicet let později máme v důsledku toho všeho pěkně pokřivený vztah sami k sobě.
Ve 21. století se více než kdy dříve brodíme bažinou vizuálních ideálů vyrobených v grafických editorech, které se na nás vyplavují z displejů a titulních stránek magazínů. A téměř žádného z nich už není možné přirozenou cestou dosáhnout. Není se čemu divit, že se nedokážeme radostně po ránu podívat sami sobě v zrcadle do očí, na fotkách rychle hledáme sebe a na sobě rychle hledáme chyby. Vypadáme na nich oproti ideálu tlustě, vychrtle, shrbeně, tváříme se blbě, mrkli jsme. V podstatě tím odmítáme realitu svého vzhledu a chceme ji jinou. Selfíčka na deset pokusů a ten jeden, co ujde, ještě trochu přifiltrujeme. A to dělají dokonce i ti, co o sebelásce kážou na instáči. Legrační.
Když byla před několika lety vyhlášena nejvíce sexy ženou světa americká herečka Scarlett Johanssonová, objevila se následující den na jejím Instagramu fotka. Byla na ní nenalíčená, neučesaná, bez výrazu ve tváři. U příspěvku byl vzkaz všem ženám: „Toto jsem já. Toto je realita.“
Jak často se snažíme prezentovat jinak, než jací opravdu jsme? A jak často druhé vidíme jinak, než jací opravdu jsou? Můžete si myslet, že tento článek píše uhlazený, charismatický alfa samec. Já ale právě teď sedím v neděli po ránu doma na sedačce v obýváku s notebookem na klíně. Na sobě mám tričko, staré tepláky a pletené ponožky. Zuby jsem si ještě nevyčistil, vlasy neučesal. No snad to nebude mít špatný vliv na vaši touhu pokračovat ve čtení dál.
Sebelásku můžeme rozdělit na dva vztahy. První je k našemu tělu a druhý k našemu vědomí. Dnes se podíváme pouze na ten první, protože v něm míváme mnohem větší borďas. Občas člověku pomůže připomenout si slova Janine Shepherdové z knihy Myšlením k bohatství: Odkaz & Dědictví: „Jednou věcí jsem si jistá – já nejsem pouze moje tělo a vy nejste pouze to vaše.“
Každý jsme se svým tělem natolik prorostlí, že se nám může jevit jako obtížné přijmout představu, že my nejsme naše tělo. Já sám rád pohlížím na své tělo jako na organický dopravní prostředek, ve kterém zde na světě prožívám dobrodružství života a po většinu dne jsem jeho pilotem. K poznání, že vy nejste vaše tělo, dojdete rychle také, pokud si odpovíte na následující otázky:
- Pokud si ostříhám nehty, o kolik méně jsem to nyní já?
- Pokud se oholím, o kolik méně jsem to najednou já?
- Pokud při nehodě přijdu o ruku, přestanu to být já?
- Když vypiju sklenici vody, v jakém okamžiku to přestane být voda a začnu to být já?
- Když pak půjdu onu vodu vyčurat, kdy to přestanu být já a začne to být odpadní látka?
Jakmile se přestanete ztotožňovat se svým tělem, začnete o něj lépe pečovat. Jako by to byl někdo vám blízký, kdo vás potřebuje a koho potřebujete vy. Navíc vaše tělo ani není vaše. To je pouhá iluze. Každých několik let dojde k obměně veškerého biologického materiálu ve vašem těle – všechny atomy jsou postupně obměněny. Ve skutečnosti je naše tělo živoucí proměna, v níž je pouze jediné relativně stálé – naše vědomí.
Když už nyní víte, že vy nejste vaše tělo, ale že spolu budete po zbytek života, můžete k němu navázat láskyplný vztah. Můžete mu být vděční a milovat jej, a ono vás odmění dobrým pocitem a radostí. Pokud jej ale za cokoliv nemáte rádi, vytváříte ve vašem vztahu konflikt. A myšlenky a emoce konfliktu mají velkou šanci způsobit v těle biologický konflikt. Zatímco myšlenky a emoce lásky dovedou leckterý biologický konflikt naopak uzdravit.
A nyní přichází ona práce se zrcadlem. Zrcadlo nám totiž dává možnost dívat se na své fyzické tělo způsobem, který nám naše vlastní oči neumožňují. Můžeme si jej prohlédnout ze všech úhlů. No zapřemýšlejte, kdy naposledy jste si stoupli před zrcadlo, povolili všechny svaly, dovolili tělu, ať vypadá, jak vypadá, a řekli jste si, jak moc jste svému tělu vděční. Nohám za to, že vás nosí, rukám za to, že vám umožňují tvarovat, očím za to, že můžete vidět, uším, že slyšet, srdci, plícím, cévám…
Možná se vám to stále zdá bláznivé, ale pokud se přestanete ztotožňovat se svým tělem, spadne z vás obrovská tíha. Dokonce pak přestanete ztotožňovat druhé s jejich tělem, a zbavíte se tak mnoha audiovizuálních předsudků, které vás omezují v lásce k druhým lidem.
Udělejte si tento týden dvě malá cvičení:
PRVNÍ cvičení: Vezměte si papír a tužku a napište si upřímně a popravdě, jaký máte právě teď vztah se svým tělem. Zlobíte se na něj za něco? Co se vám na něm nelíbí? Co vám na něm vadí? A podle čeho vznikla vaše definice toho, co je hezké a co ošklivé?
DRUHÉ cvičení: Stoupněte si některé ráno nazí před velké zrcadlo, začněte si pečlivě prohlížet celé své tělo a postupně mu poděkujte za každou jeho část. Poděkujte mu za to, že je zde pro vás. Poděkujte mu za to, že celé dny a noci neúnavně tepe a dýchá a umožňuje vám žít. Omluvte se mu, pokud jste ho neměli za něco rádi nebo jste o něj nepečovali tak, jak by si zasloužilo. A napravte to.
A na závěr připojím myšlenku, kterou si můžete připomínat, abyste si vypěstovali zdravou sebelásku: „Můj vztah k mému tělu má jasnou a měřitelnou biologickou odezvu. Pokud své tělo nenávidím, vytvářím v tělu biochemii nenávisti a to má své důsledky. Pokud ho miluji, vytvářím v tělu biochemii lásky a i to má své důsledky. Volba je moje.“
Přeji vám bohatství ve všech aspektech života, s úctou Petr Štěpánek | Producent & Vydavatel MyslenimKBohatstvi.film | Ambasador Napoleona Hilla
Zdroje: kniha Myšlením k bohatství: Odkaz & Dědictví | James Whittaker; kniha Moc přítomného okamžiku & Eckhart Tolle; kniha Miluj svůj život | Louise Hay; kniha Biologie víry | Bruce Lipton
