Článek
Mít 25 hodin denně je však nemožné. Rotaci Země zpomalit neumíme. Nepomůžou modlitby ani ty sladké tyčinky, o kterých se v devadesátkách v reKLAMě tvrdilo, že to prý umí.
Den nenatáhneme, ale můžeme změnit způsob, jak se na něj díváme. Den může mít stále stejné množství minut jako doposud (24 × 60 = 1.440), ale současně nám dávat nikoliv jen 24 hodin času, ale rovných 30! Jak? Stačí se rozhodnout, že hodina pro vás bude znamenat 48 minut. Den bude pořád stejně dlouhý (30 × 48 = 1.440), ale opticky se vám natáhne.
K čemu by mi to bylo? To je dobrá otázka. Odpovím vám jednou ze základních pouček dobrého time managementu: „Splnit úkol obvykle trvá tak dlouho, kolik času si na něj vyhradíme.“
Jistě, existují určité hranice, jako třeba to, že kuře, které se má péct 60 minut, nebude hotové za 48 minut. Pokud jde však o naši vlastní aktivitu a nasazení, obvykle pracujeme hluboko pod naší kapacitou a mimo zónu naší optimální produktivity.
Pokud máte hodinu na to si zacvičit, pravděpodobně nezačnete se stejnou vervou a soustředěním, jako když máte jen 30 minut. A pravda je, že za těch 30 minut svižného pohybu dosáhnete lepších výsledků než za 60 minut loudání.
Zkrátit množství času, které si vyhrazujeme na různé úkoly, nás nutí posunout se na hranu toho, co si myslíme, že dokážeme zvládnout. A pak najednou objevíme, že se to zvládnout dalo a že to šlo vlastně mnohem lépe, než jsme si mysleli.
Variantu této filosofie můžete použít, abyste se dokopali k tomu něco udělat. Vždy mě baví, když někdo říká, že „dopoledne bude uklízet doma“. Panečku. Bydlí snad na zámku? Nebo u něj doma za posledních 100 let nikdo na nic nesáhl? Úklid průměrně velkého bytu víc než hodinu a půl nezabere, a to včetně vysávání a vytření.
Přirozeně se nám na jazyk dere slovíčko STRES. Nechceme se honit, spěchat, stresovat. Existuje ale paradox. Rychlejším pohybem a vyšším nasazením se totiž můžeme dostat do stavu flow. A to mnohem lépe než sezením na místě a rozjímáním nad tím, co a jak bychom měli udělat (prokrastinace převlečená za přípravu). Mimochodem prokrastinace a „syndrom nemít hotovo“ je mnohem vražednější zdroj stresu než kvalt. Je to stres tichý, nenápadný, devastující mysl, tělo, ducha i celý život.
Lepší, než žít rozvážně ve snaze vyhnout se stresu, je žít dynamicky a naučit se u toho nestresovat. Stres totiž pochází z mysli. Vzniká z toho, jak si interpretujeme své počínání, jakému „musení“ se poddáváme a jak sami sebe hodnotíme.
Vyzkoušejte si to. U všech činností, do kterých se vám obvykle moc nechce, si na stopkách změřte, jak dlouho v reálu trvá každou jednotlivou z nich udělat. A až na ně opět dojde, připomeňte si, jak moc hloupé je spálit hodinu času „netěšením se“ na činnost, kterou budete mít hotovou za pár minut.
Vezměte si papír a tužku a položte sami sobě tyto otázky:
V jakých chvílích a za jakých podmínek sebe samého začínám stresovat?
Jaká hodnocení a soudy mi v těch chvílích kmitají v mysli?
Jakého pocitu se svým stresováním snažím docílit (neselhat / někomu něco dokázat / cítit se důležitý / cítit se jako oběť / ovládat druhé)?
Proč mám potřebu tohoto docílit?
Jak mohu své smýšlení v takových chvílích změnit a vzdát se stresování?
A na závěr se s vámi rozloučím tímto moudrem: „Pokud se dvě hodiny týrám odkládáním činnosti, která zabere jen 12 minut, mrhám svým časem. A pokud je něco mrhání časem, je to také mrhání životem.“
Přeji vám bohatství ve všech aspektech života, s úctou Petr Štěpánek | Producent & Vydavatel MyslenimKBohatstvi.film | Ambasador Napoleona Hilla
Zdroje: kniha Snězte tu žábu | Brian Tracy; kniha Hovory k sobě | Marcus Aurelius
