Článek
Se souhlasem Nadace Napoleona Hilla vám přináším překlad hluboké úvahy, kterou v roce 1956 ve věku 73 let publikoval legendární spisovatel Napoleon Hill. Jeho podstata byla platná tehdy a je platná i dnes o 67 roků později.
Uvědomujete si, že úspěch či neúspěch vašeho dítěte závisí na vás? Školní vzdělání a výchova, které vaše děti dostanou, budou samozřejmě hrát v jejich životě důležitou roli, ale vliv, který na ně bude mít život ve vaší blízkosti, by měl být takový, že je povede na cestu k úspěchu.
Existují tři důležité zásady, které můžete své děti naučit a které jim přinesou úspěch a štěstí po celý život. První z nich je stanovit si jednoznačný záměr. S tímto návykem by dítě mělo začít již v útlém věku, aby se stal pevnou součástí jeho charakteru.
Není to tak dávno, co jsem byl na návštěvě u přátel, jejichž malý chlapec si hrál s drátěnými hračkami. Snažil se postavit prapodivnou konstrukci, která se brzy rozpadla na podlahu. Začal plakat, když vtom mu přišla na pomoc chápavá maminka a zeptala se ho, co chce postavit.
„Já nevím,“ vzlykl, „jen něco, co bude stát.“
„Než začneš stavět,“ poradila mu matka, „musíš vědět, co chceš, a musíš mít plán, podle kterého budeš postupovat. Teď se podíváme, co bys mohl vyrobit.“
Poté, co se maminka zmínila o několika věcech, které by se daly vyrobit z drátěných hraček, se chlapec rozhodl pro malý domeček a s velkým nadšením se pustil do jeho stavby.
„Bude to vyžadovat více času a práce,“ upozornil chlapcův otec. „Ale až to dokončíš, bude to stát a ty budeš pyšný na to, co jsi udělal.“
Když jsem se chystal k odchodu, chlapec mě radostně chytil za ruku a požádal mě, abych se šel podívat na jeho dům, „který nespadne“.
„Tohle je mnohem lepší než skládat něco na všechny strany,“ zvolal vítězoslavně.
Cestou k autu mě doprovázel chlapcův otec. Byl to vedoucí pracovník velké celostátní obchodní organizace, který před necelými deseti lety začínal jako skladník v jednom z menších obchodů. Postoupil až na post viceprezidenta díky tomu, že si stanovoval jednoznačné záměry. „Teď už chápete,“ zvolal s pýchou, „proč se snažíme, aby náš chlapec vyrůstal s plným vědomím toho, co chce.“
Přestože vaše dítě touží být „až vyroste“ popelářem, kosmonautem nebo filmovou hvězdou, vzbuzujte v něm víru, že může být úspěšné v čemkoli, co si vybere, ale taktně na něj působte, aby se definitivně rozhodlo pracovat na nějakém jednoznačném hlavním životním cíli.
Druhou zásadou úspěchu, kterou byste měli naučit své děti, je návyk dělat něco navíc – poskytovat užitečné služby nad rámec svých povinností. Jedná se o „povinný“ návyk, bez kterého nikdy nikdo nedosáhl velkého úspěchu v žádném podniku. Kromě toho, že vytváří příznivé finanční příležitosti pro ty, kdo se touto zásadou řídí, dodává velkou sílu charakteru a dává člověku schopnost snadno získávat přátele.
Joe a Pete byli sousedé, synové nekvalifikovaných dělníků. Ani jeden z jejich rodičů neměl dobré vzdělání, ale Joeovi rodiče byli dostatečně moudří, aby si uvědomili hodnotu návyku dělat něco navíc, a učili to Joea od raného dětství.
Peteovi rodiče naopak synovi vštípili myšlenku dělat jen to nejnutnější, a Pete tak neměl možnost osvojit si zvyk dělat něco navíc.
Zatímco Joe vyrůstal, jeho otec se dokázal vypracovat na pozici předáka a poté vedoucího oddělení v závodě, kde pracoval, díky tomu, že se řídil zvykem poskytovat lepší služby, než za které byl ve skutečnosti placen. Tento zvyk vštípil i svému synovi.
Na základní a střední škole se Joe štědře dělil o svůj čas v mimoškolních aktivitách i o své věci. Neustále se snažil, aby si ho oblíbili učitelé i spolužáci. Navíc mu zvyk „dělat něco navíc“ přinášel velké potěšení, protože tak činil v tom nejpříjemnějším duševním rozpoložení.
Pete mezitím dělal jen to nejnutnější. Výsledkem byly špatné známky ve škole, potíže s učiteli i spolužáky a žádná účast v atletice, protože, jak poznamenal, „za to se neplatí“. Kde se tomuto postoji naučil? Od svého otce, který neustále nadával na „otrokáře“ v továrně, ve školství a asi i všude jinde.
Joe dostal stipendium, které mu zaplatilo studium na dobré vysoké škole, protože na střední škole dosahoval vynikajících výsledků, a na vysoké škole získal vyznamenání díky tomu, že se i nadále řídil zvykem „dělat něco navíc“. Nikdy se neptal: „Co z toho budu mít?“, ale: „Čím mohu přispět, abych někomu pomohl?“.
Pete o Joeovi pohrdavě mluvil jako o „horlivci, který by zabíjel pro to, aby pro někoho mohl něco udělat“. Ale ten „horlivec“ udělal nejvíc především pro sebe. Díky svým výsledkům na vysoké škole dostal práci u skvělé firmy hned po promoci. Zvyk dělat něco navíc mu zůstal. Přineslo mu to dvě povýšení, a tím pádem i vyšší plat. Ostatní kolegové, kteří nastoupili ve stejnou dobu a měli stejné vzdělání jako Joe, setrvávali na stejných pozicích.
A Pete? Ten dostal podřadnou práci hned po ukončení střední školy. Neustále si stěžuje, že Joe má jen samé výhody. Dodnes nechápe, že Joe si lepší život vytvořil tím, že DÁVAL, než aby se snažil DOSTÁVAT, a tím nastartoval zákon rostoucích výnosů, který se rozpohyboval ve svůj prospěch. Peteovi rodiče nemají dodnes nejmenší tušení, že v přípravě na jeho životní úspěch selhali.
Třetí zásadou úspěchu, kterou byste měli naučit své děti, je návyk pozitivního duševního postoje. Zvyk myslet na to, co mohou udělat, a ne na to, co udělat nemohou. Henry Ford jednou řekl, že ve své firmě potřebuje nejvíc ty lidi, kteří neříkají „to nejde“.
Dvě dospívající kamarádky Nancy a Joanne se rozhodly, že se přihlásí na konkurz do školního divadelního představení.
Když o tom Nancy řekla rodičům, byli nadšení a povzbuzovali ji, aby do toho šla.
Když to však Joanne řekla svým rodičům, dostalo se jí jen negativních komentářů: „Proč s tím chceš ztrácet čas? Kromě toho máš příliš pisklavý hlas. A v tom chladném sále akorát nastydneš. Nikdy se nenaučíš všechny ty repliky, pak uděláš chybu a budeš se navždycky stydět.“ A tak se stalo.
Chudák holka selhala ještě dřív, než začala. Neuspěla, protože jí její vlastní rodiče předali negativní mentální postoj „nezvládnu to“.
Nancy se připravila a na konkurz šla. Roli sice nedostala, ale její pozitivně naladění rodiče jí okamžitě pomohli najít v dočasné porážce zárodek rovnocenného prospěchu. „Alespoň budeš mít více času připravit se na soutěž v šití,“ uklidňovala ji matka. Nancy pak v této soutěži získala druhé místo. Dnes je z ní vyrovnaná žena, manželka a matka, která má dvě krásné děti, jež také učí návyku pozitivního duševního postoje.
Joanne také nedostala roli ve hře – ale ani se o to nepokusila. Jednou ale sebrala dost odvahy a přihlásila se do plaveckého týmu. Když se do týmu nedostala, její rodiče na to reagovali větou „my ti to říkali“. Joanne je dnes úzkostlivá, uzavřená žena, která marní svůj čas a peníze zkoušením nejrůznějších léků, aby si ulevila od „bolesti“. Její negativní duševní postoj z ní udělal potvrzeného hypochondra.
Pokud rodiče přemýšlejí a mluví v kategoriích nemoci, chudoby a neúspěchu, předávají tyto myšlenkové vzorce svým dětem a odsuzují je tak k neúspěchu. Myslete, jednejte a mluvte v duchu zdraví, bohatství a úspěchu – a dejte svým dětem odrazové můstky k jejich úspěchu. Napoleon Hill
Přeji vám bohatství ve všech aspektech života, s úctou Petr Štěpánek | Producent & Vydavatel MyslenimKBohatstvi.film | Ambasador Napoleona Hilla
Zdroj: Napoleon Hill – Success Unlimited. Listopad 1956, ročník III, č. XI., str. 36–40
