Článek
Je to příležitost na zvědomení mnoha niterních programů a vtisků z vlastního útlého dětství, ke kterým bychom se jinak propracovali tak leda hypnózou.
S ratolestmi to ale najednou z nás vylézá všechno samo. Dává nám to šanci uzdravit své vnitřní dítě, vzpomenout si, prožít a zpracovat bloky, negace, úzkosti a chybná přesvědčení, která do nás nahráli zase naši rodiče, prarodiče a později i škola a společnost jako taková.
S dětmi jsme přitlačeni ke zdi. Vyhnáni na hranu svých schopností a za ni. Stáváme se svědky vlastních stresových reakcí, ze kterých se o sobě můžeme hodně dozvědět. Několikrát se mi stalo, že ze mě na mé děti místo mě mluvil nějaký můj hluboký vtisk z dětství.
Už několikrát jsem se sám sebe ptal, kde se tohle ve mně vzalo? A náhle mi před očima vyvstane kořenová vzpomínka, kterou jsem už dávno zapomněl, že vůbec mám. Opakuji, co jsem zažil. Díky tomu vím zcela přesně, odkud se berou všechny ty reakce, které mám v repertoáru vyhrazené pro ty nejvypjatější kombinace stresu a vyčerpání. Lahůdkové zkraty rezervované okamžikům, kdy přepnu na plazí mozek.
Když jsem se věnoval osobnímu rozvoji dříve, bylo vše on-demand (na vyžádání). Mohl jsem si číst a zlepšovat se, když jsem zrovna chtěl, měl náladu, chuť, čas. S dětmi se vše změnilo. S nimi se jede naostro. S nimi se to děje pořád, neustála, v každou jednu chvíli. Je to konstantní výzva a provokace našich zažitých a mnohdy nefunkčních vzorů. A je to soustavná šance na jejich opravu a úpravu.
Je to cesta odpouštění si fuck-upů, kterých jsme se na nich dopustili, a nových začátků. Každý jeden den nám děti dávají šanci začít lépe. Je to nejintenzivnější škola osobního a životního rozvoje. Platí totiž vesmírný zákon, že když chci něco změnit na svých dětech, mohu to udělat jenom tak, že změním sebe.
Smutné na dnešní době je, že jen část maminek a ještě mnohem méně otců k rodičovství vědomě přistupuje jako k příležitosti se zlepšit, změnit, rozvinout a posunout. Své zažité, staré a nefunkční vzory si ponechávají a pak se na své děti zlobí za to, že se to od nich naučily také. Zlobit se na malé děti je jako ukazovat prstem do zrcadla a křičet, že za to může ten druhý.
Začněte na své děti, obzvlášť pokud jsou ještě malé, nahlížet jako na zrcátka. Přijměte, že jsou otevřenou knihou vašeho sebepoznání. Připomínejte si, že to, jak komunikujete a v jakém tónu se svým partnerem / partnerkou a s nimi, je pro děti učebnice standardů, které si přinesou do svých budoucích vztahů a výchovy dětí.
Děti v dospělosti podvědomě zakládají vztahy, které vždy splňují standardy z dětství nakoukané. Ženy si tak například často vyberou za partnera ochlastu, křiklouna nebo surovce, protože táta byl také. A důvodem není to, že by byly hloupé, ale že je to paradoxně pro ně známá půda a tudíž bezpečí. S žádným jiným chlapem možná mámu ani jednat neviděly. Raději si tak podvědomě zvolí bolest vzorce známého než absolutní nejistotu ve vztahu s mužem, který je svými pevnými a dobrými hodnotami pro ně jedna velká neznámá.
Pokud půjdete do sebe, může vám posloužit ještě tento článek: Iluze jménem Pět jazyků lásky a proč „slova ujištění“ jazykem lásky nejsou
Přeji vám bohatství ve všech aspektech života, s úctou Petr Štěpánek | Producent & Vydavatel MyslenimKBohatstvi.film | Více článků autora naleznete zde.
