Článek
Většinou se jistě shodneme, že kolektivní vina je v principu špatná. Zjevně totiž předjímá kolektivní trest, a tedy nespravedlnost vůči některým jedincům. Přesto se různě uplatňuje, aniž by to bylo odsuzováno. Například ve školním prostředí: Jestli se nikdo nepřizná, zaplatí to celá třída! Nebo třeba řádění konkrétních fotbalových fanoušků může vést k uzavření stadionu pro všechny diváky.
Poněkud jinak je vnímána kolektivní odpovědnost. Nezní tak hrozivě. Z odpovědnosti se dá často nějak vykroutit, zříci se jí. Je-li navíc kolektivní, je zároveň jaksi rozředěná. Přitom ale pořád platí, že odpovědnost je prostě odpovědnost.
Selže-li kolektivní odpovědnost, je kolektivní vina (potažmo trest) adekvátním následkem?
Je myslím zřejmé, co mne vede k těmto úvahám. Obrázky z Gazy jsou opravdu hrozné. Já je však sleduji s tvrdou tváří, bez nějaké větší lítosti. Potřebuji si to ovšem ospravedlnit, zdůvodnit – eticky, politologicky, teologicky.
Celá ta palestinská historie před 7. říjnem 2023 je skutečně velmi spletitá – všechny ty organizace se svými militantními i umírněnými křídly, ideology, sebevražednými atentátníky… Nicméně je faktem, že Hamás si v roce 2006 vybrali za svého představitele sami Palestinci. Ten Hamás, který bestiálně vraždil nevinné rodiny, sadisticky mučil, podřezával a upaloval syny a dcery židovského národa.
A obyčejní Palestinci? Nevím o tom, že by se vůči Hamásu vymezili, že by projevili lítost nad těmi děsivými událostmi. Když zrůdný vrah volal své rodině, že se stal „hrdinou“, že sám zabil deset Židů, že má na rukou jejich krev, ať se podívají na WhatsApp, odpovědí mu bylo „Bůh tě ochraňuj“.
Izrael na napadení samozřejmě vojensky reaguje. Obklopen nepřátelskými Araby musí od samého vzniku svého novodobého státu hájit jeho existenci. Je ve válce, v nesmírně složité situaci. Rady, jak by měl brát ohledy na civilní obyvatelstvo, jsou věru hraběcí. Představa, že se jednomu mužstvu píská podle pravidel fotbalu, zatímco druhé hraje ragby, je absurdní.
Jistě, jsou to přece lidé. Ale jací?!
Především nábožensky zfanatizovaní.
Mezi muslimskými státy jsou zajisté obrovské rozdíly. Na západní turisty zvyklé Turecko či Egypt jsou úplně jiné země než Afghánistán či Pákistán, přičemž petrodolarový Kuvajt nebo Katar jsou zase něco zcela odlišného. Přitom ale obecně platí, že islám je nábožensko-politicko-kulturní jednota. A řekněme si na rovinu: islám je bohužel také jedna obrovská sekta.
Před lety jsem se zúčastnil zajímavé návštěvy v pražské mešitě – společně s jedním aktivním katolíkem (iniciátorem), jeho dcerou a řádovou sestrou. Byli jsme srdečně přijati, během rozhovoru jsme byli ujištěni, že jakožto „lidé Knihy“ jsme hodni uznání. Když jsem se ale představitele českých muslimů zeptal, jestli je podle jejich víry možné, aby Bůh spasil i nemuslimy, po malém zaváhání jsem dostal zápornou odpověď. Tedy – kdo nepřijme islám, je Bohem zatracen.
Pravda je, že se v křesťanské Evropě před pár staletími také tvrdilo, že „mimo církev není spásy“. Jenže to je právě ono – muslimové mají jakýsi „temný středověk“, jakkoli se to přirovnání některým myslitelům nelíbí. Samozřejmě, že nejsou všichni muslimové stejní. Jenomže nikde ve světě nemají ti milosrdnější žádnou šanci proti těm ukrutným.
V Evropě teď probíhají demonstrace, na kterých se mává palestinskými prapory a provolávají nehorázná hesla, antisemitismus nabírá na síle. Zjevně začíná jít do tuhého, vyhrocená otázka zní: Kdo z koho? My – anebo oni?!
Izrael, stejně jako Ukrajina, představuje naši kulturu, naši civilizaci. Můžeme být vůči nim kritičtí, ale musíme za nimi stát – zcela bezpodmínečně!
Izrael a Ukrajina válčí za můj život, za mou budoucnost a budoucnost mých dětí!
A je opravdu strašné uvědomit si, jak velké množství zblblých soukmenovců polyká návnady a kolaboruje s nepřáteli svobodného života. Jak si koledují o nadvládu autoritářského, zaostalého a prolhaného Ruska, jak nechápou hrozbu krvavé islamistické teokracie, jež se vznáší nad Evropou, nad naší domovinou.
Na začátku těchto mých úvah byla obava, abych a priori neodsuzoval palestinské Araby na základě pofidérní kolektivní viny. Na konci je vědomí, že neuneseme-li současnou kolektivní odpovědnost, přivoláme kolektivní vinu a následný velmi těžký kolektivní trest na naše potomky.
Pokud budou vůbec žít, budou držet pusy, klanět se a poslouchat. A tiše nás proklínat…
