Článek
Omnibus není jen historicky koňský povoz pro hromadnou dopravu, předchůdce autobusu, ale tímto slovem se označují i legislativní balíčky Evropské unie.
A jeden z těchto balíčků – konkrétně Směrnice (EU) 2019/2161 – měl ambici udělat něco, co zní z pohledu zákazníků fajn, ale v Česku se očividně neděje: modernizovat pravidla ochrany spotřebitele a skutečně postavit stát na stranu spotřebitelů proti silným obchodníkům.
Přestože mnozí nenechají na Evropské unii nit suchou (a mnohdy se kritika trefí do černého), zrovna tato snaha o výrazné zpřísnění ochrany spotřebitele v celé EU byla rozhodně správná. Každý členský stát musel směrnici převést do svého národního práva. A nešlo o žádnou drobnost. Unie výslovně řekla: pokuty musí být odrazující, ne symbolické. Minimální požadavek byl jasný – až 4 % ročního obratu obchodníka nebo nejméně 2 miliony eur, pokud obrat nelze určit. Jinými slovy: pokud někdo systematicky klame miliony zákazníků, musí ho to bolet. Ne v účetnictví drobnou položkou, ale v zisku.
Omnibus cílil přesně na praktiky, které každý známe z každodenního života:
- falešné slevy,
- klamavé cenové kampaně,
- greenwashing („lakování na zeleno“ - marketingová strategie, kdy se firma prezentuje jako ekologicky odpovědná, i když ve skutečnosti její produkty, služby nebo celkové jednání nejsou tak udržitelné, jak tvrdí),
- systematické klamání spotřebitelů,
- porušení, která se odehrávají napříč regiony nebo státy.
Typicky tedy na obchodní řetězce, velké e-shopy a platformy. Ne na drobného živnostníka, ale na ty největší hráče na trhu.
A teď přichází česká část příběhu.
Česká republika tento balíček formálně implementovala s účinností od 1. ledna 2022. Papírově – vše v pořádku. Evropské komisi lze ukázat paragrafy, lze odškrtnout splněnou povinnost. Jenže obsah, smysl a síla té úpravy se cestou někam vytratily. Lobbing zafungoval. Pokuty zůstaly v řádech statisíců, maximálně jednotek milionů korun. Pro firmy s obratem v desítkách miliard je to něco, jako kdyby zákon u sériových vrahů počítal s maximálním trestem 25 ran rákoskou na holou.
Nejde o žádný právní detail. Jde o zcela zřejmý zájem, o politickou vůli. Nebo přesněji – o absenci politické vůle zákonodárců stát na straně občanů-zákazníků.
V Parlamentu a ve vládách máme prostě a jednoduše politiky, kteří kopou za ty nejsilnější. Nikoli za nejslabší. Kopou za ty, kteří mají dost peněz na právníky, lobbisty a PR. Za ty, kteří si mohou dovolit porušovat pravidla opakovaně, protože vědí, že sankce je neohrozí.
A přesně tohle je oligarchizace v praxi. Oligarchizace není jen o několika jménech v médiích. Je to stav, kdy se pravidla nastavují tak, aby velkým hráčům nikdy skutečně neublížila, a stát se dobrovolně vzdává role ochránce slabší strany. Tento přístup spojuje všechny politické strany a hnutí. Směšné pokuty pro velké korporace, koncerny, nadnárodní řetězce a tvrdé až likvidační sankce proti malým a středním podnikatelům jsou toho důkazem.
Je s podivem – a zároveň je to velmi vypovídající –, že se desítky let nenašlo ani pár poslanců nebo senátorů, kteří by se postavili za občany a řekli: ne, tohle nestačí. Že by tvrdě a rázně prosazovali zavedení opravdu bolestivých sankcí, přesně v duchu Omnibusu. Sankcí, které by obchodním řetězcům jasně vzkázaly, že klamání není marketingová strategie, ale podvod a riziko tučné pokuty.
Místo toho sledujeme ticho. Pohodlné mlčení. „Implementace proběhla“ a víc se dělat nedá. Tečka. Ano, proběhla. Ale jen tak, aby se nikdo silný neurazil.
Mohl bych se zde rozepsat o tom, jaké pravomoci a možnosti postavit se za zákazníky mají v zemích západně od nás nebo i v Polsku. Jak sakra bolestné pokuty tam nejen hrozí, ale také se dávají. Ale to by vám asi praskla žilka. Každopádně – kdokoli chce vědět víc, informace si v dnešní době zjistí během pár minut.
U oligarchizace v ČR zapomeňte na porovnávání mezi vládou, kde je v čele ANO, a vládami, kde je v čele ODS. Ani jedna taková vláda a ani jedna Sněmovna, kde budou mít tyto partaje většinu poslanců, nebude nikdy fakticky „kopat“ za občany. Napovídají tomu tuny věcí. Hádat se budou před kamerami do krve. Ale zájmy občanů jsou ty, které obě tyto party při hlasování za zdmi paláců Malé Strany obětují jako první.
Omnibus nebyl útokem na podnikání. Byl pokusem dát jasně najevo, že trh bez pravidel nahrává nejsilnějším a že úkolem politiků je stát na straně těch, kteří žádné lobbisty nemají. V Česku to ale takto netiká. U moci se střídají politici, kteří občany potřebují jen v době voleb. V Parlamentu je pak ale rozhodně nezastupují.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
